Například minulým ministrem zdravotnictví byl vyzvedáván průzkum Euro Health Consumer Index 2016, ve kterém jsme se umístili na 13. místě v Evropě a jako první mezi postkomunistickými zeměmi. Hodnoceny byly ale zejména měkké parametry a Česká republika byla chválena hlavně za neomezenou dostupnost zdravotní péče. Již méně se hovoří o tom, že v některých parametrech jsme i v tomto průzkumu zcela propadli (například v oblasti prevence, elektronizaci zdravotnictví nebo v přístupu k novým lékům).

Hodnocení jednorázové péče běžným pacientem může být velice subjektivní, pokud nemá zkušenosti a možnosti porovnat s péči u jiného poskytovatele. Náš systém mu pro objektivní hodnocení lékařů a nemocnic nedává prakticky žádné informace, ani kvantitativní (kolik například nemocnice odléčí pacientů nebo provede procedur) ani kvalitativní (jaký je počet komplikací, selhání léčby nebo naopak úspěšně léčených). Pacient tak často podléhá dojmu, že příjemné prostředí a milý personál je to nejdůležitější, v čemž ho utvrzují některé žebříčky a soutěže mezi nemocnicemi v těchto měkkých a pro osud pacienta nepodstatných parametrech.

Je tedy naše zdravotnictví kvalitní? A jak kvalitní ve srovnání s jinými evropskými zeměmi? To není jednoduchá otázka. Obecně se kvalita zdravotních systémů dá měřit zástupnými parametry, tzv. vstupy, kam patří například počet lůžek, počet lékařů a návštěv u nich, počet různých procedur, apod. Mnohem vyšší vypovídací schopnost má ale měření výstupu zdravotní péče. Jednoduše řešeno, kvalitní zdravotnictví by mělo produkovat zdravé, spokojené a práceschopné jedince, ať už trpí akutní a vyléčitelnou nemocí nebo chronickým a celoživotním onemocněním. Problém českého zdravotnictví je ten, že kvalitu výsledků zdravotní péče prakticky vůbec nesleduje, a to na žádné úrovni (praktici, ambulantní specialisté, nemocnice). A co více, jeho představitelé často a snad i záměrně zaměňují dostupnost, tedy kvantitu, za tuto objektivní kvalitu.