Nechci se ovšem zahledět do historie, spíše si povšimněme průběhu oslav. Najednou rostou jak houby po dešti stromy republiky či slovanské lípy, zní nejen tóny hymny, ale polozapomenutých slovanských či sokolských písní, vlají národní vlajky či trikolóry.

To vše povětšinou v povinně organizovaném duchu, připomínajícím tak trochu vlajkami ozdobená vozidla po dobu mistrovství světa v hokeji. Jistě, důstojné připomenutí si vlastní historie je potřebné, dokonce velmi, a to nejen v dobách kulatých výročí. Něco důležitého tomu však chybí.

Ona úcta ke konání našich předků, osvojení si myšlenek, za něž byli ochotni položit, a mnozí opravdu položili své životy, přirozená láska k zemi, kde jsme se narodili, udělali první krůčky, v jejíž řeči jsme vyslovovali první slůvka, právě to je projev ryzího vlastenectví.