Český elektorát na takový požadavek slyší, zejména je-li médii zpravován o chystaném obdobném požadavku Řecka a Polska. Nikdo z českých politiků a veřejně známých osob zatím k tématice německých údajně nezaplacených reparací nepodal ani zbla relevantních informací, zřejmě kvůli tomu, že o této problematice kromě věčně omílaných nepravd nic neví. Jak to tedy bylo?

Na podzim 1945 byla reparační konferenci v Paříži dohodnuta percentuální výše podílu každého z 18 válkou nebo okupací poškozených států (bez SSSR a Polska) z německého majetku, který bude do reparací zařazen. Nebyla tedy každému státu určena finanční hodnota německého majetku, který by měl dostat coby reparace. SSSR se měl sanovat ze své okupační zóny a z ní uhradit Polsku jeho reparační nároky zástupně za Německo.

Vznesený požadavek ČSR ve výši cca 11,583 miliardy USD (1938) se skládal z reparací (náhrada škod peněžní nebo jiným majetkem) a z restitucí (vrácení odcizeného majetku in natura) a tvořil v celkových odškodňovacích požadavcích 18 států 3 %. Majetek zařazovaný do reparací se dělil do kategorií A a B. V kategorii reparací B, kde byla demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet celkem 4,3 % z celkového finančního objemu této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. Do kategorie A spadalo vše, co se nedalo zařadit do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby. Do této kategorie byl později zařazen i v zemi zanechaný říšskoněmecký majetek, jehož hodnota měla být od reparačního nároku odečtena. ČSR byly přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity.