Po cestičce vyšlapané mezi ob­rovitými kopřivami, které celé léto nekom­promisně okupují přilehlou zátopovou planinu, jsem mohl se svým dnes již více než třináctiletým středoa­sijským paste­veckým psem Bakem bez nepříjemného po­ža­hání bezpečně pro­jít.

Sobotní odpoledne bylo nádherné a i můj, ve srovnání s Bakovým jistě velmi ne­dokonalý nos, ve vzduchu cítil spoustu zají­mavých a příjemných vůní. Ale Bak už měl dlouhé procházky "plné zuby". I když je to po­řád svalnatý, pětašede­sátikilový pes, věkem již pa­tří ke psím stařečkům.

Před lety to však byl doslova ďábel. Jako pravý skaut byl „Vždy připra­ven“, ale bohužel pouze ke rvačce se všemi dostatečně velkými psy mužského pohlaví.

Protože jsem ho dostal darem jako dvouměsíční štěně přímo od ko­čovných pastevců z po­hoří Ťan Šan v Tádžikistánu, měl již měl uši kupíro­vané přímo u hlavy. A tak mu na ní žádný běžný drátěný košík nechtěl držet. Vyzkoušel jsem mu i kožený náhubek - jako mají medvědi, ale kňoural tak hrozně, že jsem ho ne­chtěl trápit.

Nakonec jsem ho vodil na procházky po hostivařském le­soparku na speciálním desetimetrovém naví­jecím vodítku, ale bez košíku. Na volno jsem ho pouštěl jenom v noci, hluboko po půlnoci, kdy jsem s vyso­kou pravděpodob­ností předpokládal, že jediným bláznem chodícím ve tři ráno na procházku se psem do le­soparku jsem jenom já.