Jsem si totiž dobře vědom toho, že mé názory jsou mimo „mainstream“ a že zde nemusí být příliš vítány. Věděl jsem i to, že zde budou přítomni skuteční znalci Ukrajiny a dokonce řada insiderů, počínaje prezidentem Juščenkem, kterého jsem před necelými deseti lety v jeho úřadě při státní návštěvě v Kyjevě navštívil. Nechci také předstírat, že jsem specialistou na Ukrajinu, že jsem člověkem, který by každodenně sledoval tamní vývoj situace.

Pozvání jsem se rozhodl přijmout hlavně proto, že se domnívám, že naše současná debata vlastně není o Ukrajině. S postupem času mi začíná být stále víc jasné, že v tak zvané ukrajinské krizi nebo – jak je to stále častěji interpretováno – v ukrajinsko-ruském konfliktu, jde vlastně o něco jiného. Ukrajina je – a to si nezaslouží – „pouze“ místem, kde se dnešní, daleko obecnější a velmi vážná krize projevuje nejviditelněji a kde jsou kvůli tomu lidé zabíjeni. V počtu daleko větším než před dvěma týdny v Paříži. Mluvím o evidentní krizi Západu, jejíž rozsah a hloubku si stále ještě nechceme přiznat. Snažíme se ji zakrývat o to větší expanzí našeho pojetí světa, našich hodnot, našich geopolitických ambicí, čímž vytváříme nová ohniska napětí. Ukrajina je jedním z nich.

Chtěl bych být dobře pochopen. Na straně jedné jistě platí, že krize na Ukrajině existuje a že má primárně svůj domácí původ. Byla vyvolána evidentním nezdarem této země úspěšně zvládnout přechod od komunismu ke svobodě, pluralistické parlamentní demokracii a tržní ekonomice a stejně tak nezvládnutím přeměny z pasivní role pouhé administrativní jednotky totalitárního sovětského impéria k vlastní státnosti a suverenitě. Jeví se mi to tak, že Ukrajina v tomto ohledu selhala více než kterákoli jiná země střední a východní Evropy.

To asi nemůže být popřeno, i když je na místě otázka, zda to bylo – vzhledem k daným okolnostem – nevyhnutelné, nebo alespoň, zda je to omluvitelné a vysvětlitelné. Je nesporným faktem, že tato rozsáhlá – v evropských poměrech – země ve svých dnešních hranicích vznikla uměle, že byla po celou dobu své existence vnitřně rozpolcena a že vždy měla velmi malou vnitřní koherenci, a to i před zahájením protestů na Majdanu. To samozřejmě nemohlo nebýt vážnou překážkou úspěšného průběhu transformačního procesu.

Na straně druhé je stejně tak zřejmé, že je dnešní ukrajinská krize zásadně ovlivněna, ne-li přímo řízena ze zahraničí. Řekl bych to tak, že původně domácí problém byl transformován v souboj o dominanci v Evropě (a vůbec ve světě) a ve střet slábnoucího Západu se stále více sebevědomým Ruskem. Ukrajinci se dostali do špatné pozice, v níž jsou pouze nástrojem či objektem. Nevím, jsou-li si toho vědomi? Aspoň jejich politické a intelektuální elity? Nejsem si tím jist.