Na počátku 90. let jsem nepatřil k největším bojovníkům za lustrační zákon především proto, že jsem měl pochybnosti, zda se tento mechanismus nezaměřuje spíše na „malé ryby“, zatímco ty velké v pozadí zůstanou nedotčeny. Zákon ale byl potřebný, protože bylo jasné, že bez nějaké formy ochrany státní správy před strukturami komunistické moci se neobejdeme. Lepší zákon tehdy nikdo nevymyslel.

A nevymyslel jej ostatně nikdo ani dodnes. Proto zůstal zákon v platnosti a jeho účinnost byla několikrát prodloužena. Je zřejmé, že jeho důležitost v čase klesá a že obava z oněch struktur v čase slábne. Nemyslím ale, že by lustrace měly být kvůli tomu rušeny a už vůbec ne, že bychom měli tolerovat porušování platného lustračního zákona. Soudím, že stejnou rychlostí, s jakou ustupuje naléhavost lustrací dnes, 24 let po pádu komunismu, ubývá i počet lidí, kterých se toto opatření může týkat. Proto bych zákon nechal nadále v platnosti.