V blížícím se jaře jsem se těšil na třídenní ekonomickou konferenci v Miláně. Pořádala ji Atlantic Economic Society a byli na ní účastníci ze 30 zemí světa, včetně silného zastoupení České republiky. V Miláně, přeplněném turisty (i v této roční době) a moc pěkném, bylo hezky, člověk by neměl toto město velikosti jako tři Prahy podceňovat. Jen to počasí bylo více středoevropské než italské. Na sluníčku však už bylo krásně.

O tom ale psát nechci. Ve svém projevu o Evropě (je anglicky na www.klaus.cz/clanky/3716) jsem mimo jiné hovořil o problémech, které Evropě přineslo euro. Starší paní profesorka z Francie byla nadšená a veřejně prohlásila, že v Hollandově Francii takový projev není možné přednést. Zásadně nesouhlasil – naopak – Ital (napůl Turek), který je vedoucím katedry evropské integrace na univerzitě v turecké Ankaře.

Jeho argumentace stojí za komentář. Způsobem, který znám v Itálii (před více než 10 lety takto argumentoval můj přítel Antonio Martino v CATO Journal), ale i ve Španělsku (Hernando de Soto na pražské konferenci Montpelerinské společnosti v září 2012), obhajuje jedna skupinka evropských liberálů – já bych řekl trochu nepoučitelných liberálů – euro. Jsou to lidé, kteří z pozice klasických liberálů kritizují stát a jeho zásahy do ekonomiky, a spolu s tím – zcela logicky a oprávněně – kritizují i prodlouženou ruku státu, centrální banky jednotlivých států, které manipulují měnou. Toto chtějí odstranit a odvolávají se na Hayeka a jeho projekt „Denacionalizace peněz“ (z roku 1976) a chtějí se vrátit ke zlatému standardu, který však už jedno století neexistuje.