Bezpečnost bezhotovostních plateb není samozřejmá a je pouze relativní, platba údajně „kdykoli a kdekoli“ ani zdaleka není zaručená, možné propojení platebních karet s marketingem je zájmem někoho jiného než člověka, který platí, atd. Tyto platby mají samozřejmě i své nenulové náklady, které jsou zamlčovány. Nejsou nulové či úplně zanedbatelné. O neomezené rozšíření bezhotovostního placení mají zájem provideři bezhotovostního placení nikoli uživatelé platebních karet. Ti nelobují, lobují ti druzí. Část debaty o bezhotovostní společnosti je proto „čistý lobbismus“.

To jsou však z mého hlediska okrajové argumenty. Mne vylekal do názvu konference postavený pojem „bezhotovostní společnost“. Opravdu chce někdo vytvořit bezhotovostní společnost nevyhnutelně charakterizovanou ztrátou svobody, ztrátou anonymity, obrovským posílením „velkého bratra“ sledujícího každý náš krok? Můj názor na to je zcela rezolutní – já takovou společnost nechci a její vznik (i samotné nastartování cesty k ní) bych považoval za jeden z fatálních příspěvků k likvidaci demokracie, za popření evolučního vývoje Evropy a celého vyspělého světa, za významný krok k hayekovské Road to Serfdom, za čisté politikum.

Souhlasím s komentářem Pavla Párala v Euru (č. 39, 2016) trefně nazvaným „Měnový experiment na lidech“. Rušení hotovostních peněz se stalo kvazi-progresivistickým znakem pokroku, říká H. Lipovská. Boj s hotovostí je založen na klamné tezi, že je většina hotovosti používána v šedé a černé ekonomice, což je pro člověka, který běžně chodí nakupovat do obchodu, tvrzením absurdním. Někteří zcela popletení ekonomové – jako zejména Kenneth Rogoff – si dokonce myslí, že bez hotovostí poklesne kriminalita, že se sníží podplácení úředníků a že teroristé nebudou mít peníze na teror.

Navíc je podle Rogoffa „hotovost padělatelná“ (zatímco platební karty nikoli?) a škodí zdraví, protože se prostřednictvím hotových peněz šíří choroby. To už je opravdu na pováženou. Nevnímá ani technická rizika totálního spoléhání se na počítačové systémy?