Dnes je 17. listopadu. Před třiceti třemi lety se v tento den konala v Praze studentská demonstrace, jejíž účastníci, včetně mého syna, byli brutálně napadeni komunistickou policií. Její agresivní zásah odstartoval procesy, které jsou i v cizině známé jako tzv. sametová revoluce.

Přišla v pravou chvíli. Komunismus byl už tak ochablý, že nebyl ani schopen, ani ochoten se účinně bránit. Z toho důvodu jsem znovu a znovu říkal, že komunismus nebyl poražen. Zhroutil se sám. Ne všichni to rádi slyšeli.

Tato událost se stala určujícím momentem moderní historie naší země. Byla počátkem naší cesty ke svobodě, parlamentní demokracii a tržní ekonomice. A, jak vždycky dodávám, k normálnímu životu. Tři týdny poté jsem se stal členem první postkomunistické vlády a byla mi svěřena funkce ministra financí. To mi dalo příležitost připravovat koncept a spolupodílet se na provedení radikální ekonomické, sociální a politické transformace naší země, tehdy ještě Československa. Dnes je toto výročí státním svátkem České republiky.

Tuto, v zahraničí již pozapomenutou událost nezmiňuji bez jistého záměru. Naše zkušenost z éry komunismu by neměla být zapomenuta, neboť je nutné se z ní poučit. Měla by se stát mementem v úsilí zvládnout velmi problematický a v mnohém přelomový dnešek. Jsme znovu na křižovatce. Je to nejdramatičtější moment posledních tří desetiletí.

Komunismus nás poškodil v mnoha věcech. Neumožnil nám žít způsobem, jak žili v té době Švýcaři a další země Západu. Vím o tom své. Polovinu svého života prožil v komunismu. Byla to ztráta, ochuzení, deprivace, ale bylo to i něco s opačným znaménkem. Byl to zdroj poučení. Díky tomu vnímáme dnešní realitu ostřeji a naše kritické hodnocení současnosti je radikálnější, než jak ji vidí ti, kteří komunismus neprožili. Komunismem jsme tedy i něco získali.