Psát o izraelsko-palestinském konfliktu je mimořádně obtížné. Trvá mnoho let, a na každý argument je možné odpovědět protiargumentem. V průběhu let se přitom snižuje ochota brát v potaz argumenty druhé strany.  

Kritik Izraele obvykle dostane cejch pokrytce, který se bojí dát najevo otevřený antisemitismus. Paradoxně někdy takovou nálepku dostanou i akademici židovského původu, kteří působí na prestižních amerických univerzitách a opováží se poznamenat, že by se americká zahraniční politika neměla dělat v Jeruzalémě.  

Na rozdíl od komentářů například v britských médiích, převládá u nás jednoznačná podpora izraelského stanoviska. Není to nic moc překvapivé: máme utkvělou potřebu hledat v dějinách barikády, které zřetelně oddělují dobro od zla. Ať se jedná o vlastní dějiny, konflikt na Ukrajině, Kosovo, Irák, či Izrael.  

Otázka zní, jestli je to rozumné. Pásmo Gazy je velké asi jako okres Karviná. Žije v něm přes jeden milion obyvatel v podmínkách, které jsou obtížně představitelné, i když je mír. Jistě, není to příjemný soused. Na blokádu reagoval ostřelováním Izraele raketami. Na to musí izraelské vedení reagovat.  

Ale zároveň není možné zapomenout, že naději, kterou znamenal mírový proces vedený Jicchakem Rabinem v polovině devadesátých let, nezmařili Palestinci, ale izraelská pravice atentátem. Čím se vzdaluje vidina vzniku samostatného palestinského státu, tím se obyvatelé Gazy radikalizují. To není souhlas s akcemi Hamásu, jenom konstatování.  

Izrael na Hamás reaguje vojenskými zásahy. Problém není v tom, že to dělá, ale jak. Zasahovat tanky, raketami a letectvem na hustě osídleném miniúzemí se nemůže obejít bez masivních ztrát civilistů včetně dětí.  

Ty dosahují takových rozměrů a mezi cíli se ocitají objekty, jako jsou školy nebo nemocnice, že označit akce Izraele za válečné zločiny nejde nejspíš jenom proto, že mezinárodní právo upravuje konflikty mezi státy a Gaza státem není.  

Nemá smysl svádět všechno na Hamás a tvrdit, že používá občany jako živé štíty. Při použití těžké techniky jsou civilní ztráty nevyhnutelné. Pokud zásahy Izraele nebudou mít charakter policejní akce, disproporci ztrát se nevyhne.  

Na tiskové konferenci, která se konala po zásahu školy patřící OSN a plné civilistů, kteří se do ní přišli ukrýt, hledali představitelé OSN stěží slova pro komentář. Znechucení izraelskou politikou bylo neskrývané. Zásah odsoudil i Bílý dům.  

Izrael nechce riskovat ztrátu vlastních vojáků. Oslabuje tím však svou prestiž ve světě. Ubývá lidí, kteří jsou ochotni souhlasit s takovým způsobem vedení bojových akcí. Co záleží na tom, že Netanjahu byl premiérem zvolen? Neklade to na něj spíš vyšší nároky?  

V rámci humanitární katastrofy v Gaze se ztratila naděje na řešení konfliktu vznikem palestinského státu. Co z toho plyne? Frustrace poroste.   

Nepřijatelnost izraelského postupu povede k stále výraznějším protestům proti jeho politice. Vinit z toho spící evropský antisemitismus by bylo zpozdilé. Vzpomínky na trpký osud Židů až do nedávna bránily kritice politiky Izraele. Obávám se, že se kapitál sympatií Izraeli daří prohospodařit.