Síly irácké armády se postaraly o vytlačení džihádistů z plání kolem Ninive. Během pár hodin, pár dnů stovky vesničanů utekly do sousedního Kurdistánu. Po dnu obležení a hodinách bojů, obyvatelé Kharbardanu, městečka vzdáleného 15 km od Makhmouru, opustili svou vesnici na korbách pick-upů. Samozřejmě, že organizace Islámský stat si náš útěk nepřála, říká Hassan. Je mu teprve 21 let, ale jeho obličej neodpovídá jeho věku, má mnoho vrásek a popelavou nezdravou barvu. V objetí drží šestiměsíční miminko, svého syna Omara. Pamatuje si, jak zemřeli 3 muži na útěku. Lidé nyní diskutují o tom,kdo měl větší štěstí. Ti.co zemřeli pod kulkami džihádistů anebo ti.kdo zahynuli pod palbou irácké armády? Okolo Hassana lidé debatují, křičí, děti si hrají, pláčou, prostě nepopsatelný hluk. Přibližně dva tisíce lidí se shlukuje v centru sportu a mládeže městečka Makhmour, ve dvoupatrové budově.

Všude jsou rozprostřeny matrace a deky, zahalené ženy s nedůvěřivým pohledem, děti, staří lidé. Muži debatují, někteří mají na sobě typické arabské oděvy, jiní džíny. Jako tichou revoltu mají to.že všichni kouří. Za džihádistů se kouření tvrdě trestalo.Mají celý seznam IS zakázaných věcí praktikovaných tak, aby lidi ponížili, ničili jim život a hlavně ukazovali naprostou nadvládu nad nimi. Všichni se bojí, aby je IS znovu nenašel. Padesátiletá žena, matka osmi dětí také původem z Kharbardanu, vzpomíná na strach, ponižování, aroganci, když inspektoři IS byli nečekaně na prahu jejich obydlí a následně prohledávali jejich dům. Kdo byl zastaven s mobilem, byl potrestán. Na měsíc měli příděl 5 kg mouky, nic jiného. Hlavně moc nemluvit a neukazovat své tváře, jinak hrozí uříznutí hlavy. „Tady je nám dobře, 3 x denně jíme, vodu dostáváme. Nikdo si nepřeje nepřátelství ze strany iráckých vojáků a Kurdů“.

„Iráčtí vojáci s námi nejednali při útěku moc dobře,“ říká Hassan," ale dá se to pochopit, protože přišli osvobodit naše vesnice a nevěděli kdo je kdo".

V tomto zmateném stavu se nedá nic předvídat, není jistoty v ničem, všichni vůdci jsou nevypočitatelní, nikdo nemyslí rozumem, nikdo nemyslí na obyčejné lidi, vše se děje podle momentální situace a nálady. Proto až budoucnost nám dá možná odpovědi, pokud jim vůbec budeme schopni rozumět.

(z článku v Le Figaro zpracovala zp)