Jedu metrem do univerzitní, dnes Národní knihovny v Praze. Blíží se Vánoce, svátky pokoje, rodiny a lásky, dobrých mezilidských vztahů. V knihovně bude pohodička, klid, příjemná společnost knížek…
Jedu metrem. Zážitek. Do vlaku metra nastupuje maminka, jedno dítě ve sporťáku, druhé jakžtakž chodící vede za ruku a k tomu nějaký nákup. Má plné ruce práce. Všechna místa k sezení jsou obsazena. Dovedu si představit, co to je pro ni za štrapáci. Sám bych se s oběma vnoučaty k takovému cestování nikdy neodvážil. Vím, co to je za starost i strachování.
Pouštím ji sednout.
Proti sedí slečna, něco přes dvacet, listuje mobilem. Nezájem. Vedle sedí mladý muž, tak do třiceti, listuje mobilem, nezájem. Paní středního věku sedící naproti, lehce pod padesát, má v obličeji jen tupý výraz. Paní ve věku babičky sedící vedle ní - s největší pravděpodobností má vnoučata, dceru nebo snachu s dětmi - ne, ta má výraz ještě tupější. Na vzdálenějších sedadlech je situace obdobná.
Křesťanské tradice, zdůrazňované zejména v tomto období, příliš hutné v lidech nejsou. Nejsou tradicí, nepředáváme je mezi generacemi jako mrav v rámci kultury.
Mladá maminka s dětmi vlastně nikoho nezajímá. Ať klinká s dětmi v metru u štangle. Hlavně, že Vánoce jsou svátky…
A tak myslím, že naše společnost směřuje lehce do řiti. Protože nedodržuje tradice, proto je nemravnou. Nejen o Vánocích.
Vyšlo na vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
