Celosvětová krize, kterou způsobila nákaza koronavirem COVID-19, ještě rozhodně neskončila. Je však už vidět jisté světélko na konci tunelu. Nákaza se rozběhla v Číně, další velká ohniska se objevila v Íránu a Itálii. Nebudu zde řešit, zda šlo o nákazu přírodní či umělou. Na to už jistě každý má nějaký názor, který mu nehodlám vyvracet. Důležité je, co se stalo pak. Čína k epidemii přistoupila razantně a poučeně z předchozích nákaz MERS a SARS (ostatně viru SARS je COVID příbuzný). Roušky, drsné uzávěry celých aglomerací, testování. Číslům nakažených pacientů asi věřit můžeme – klame každá vláda, více či méně, s tím se musí počítat. Méně se asi dá věřit číslům úmrtnosti, respektive smrtnosti (tj. kolik lidí zemřelo na právě tuto nákazu). Soudím tak ze skutečnosti, že počáteční čísla zemřelých byla velmi nízká a zprávy z jiných zdrojů nebo videa z nemocnic ukazovaly na o dost větší čísla. Je ovšem velkou výhodou, že Čína svá data netajila a sdílela se světem. Můžeme tak činit určité prognózy, zejména co se týká trendu, za jak dlouho se promítne reálný pokles počtu nakažených v oficiálních číslech (že to bude lékařsky ověřeno). Čína také už zaznamenala citelný počet nově nakažených a pomalu se zotavuje. Naopak začala pomáhat dalším zemím, kde vrchol nákazy ještě nebyl dosažen.

V Hongkongu rozpory odložili na jindy

Zajímavé také je, jak si s nákazou poradili v zemích okolo Číny, což se moc nepřipomíná. Taiwan hned zavřel hranici, vlastní lidi, kteří byli v Číně, poslal na dva týdny do karantény. Všichni tam povinně nosí roušky, které jsou zároveň snadno dostupné. K dispozici jsou cca tři na týden, případně je lze levně dokoupit. Jejich čísla nakažených tím zůstala při zemi. Naopak v Jižní Koreji a Japonsku nákazu zpočátku podceňovali, nebyli tak rychlí, proto se jim víc rozjela. Teď už se ale zdá, že mají vše dost pod kontrolou. Hlavně hodně testují, na roušky jsou tamní lidé zvyklí. Kdo další k pandemii přistoupil vcelku obdivuhodně, byl Hongkong. Sice hned nechtěli zavřít hranici (nyní vlastně už jen administrativní, ne státní), ale okamžitě utichly demonstrace, zavřely se školy, lidé se soustředili na překonání nákazy a rozpory tam nechali na jindy. Poučením tedy je, že hodně pomáhá ukázněnost obyvatelstva.

Zázrak! Našly se naše hranice

Jinak tomu ovšem bylo v Itálii, „evropském“ epicentru nákazy koronavirem. Itálie se zpočátku směrem k ostatním státům tvářila, že vše krásně zvládá, izolovala velmi brzy 11 obcí a měst. Zdálo se, že je na dobré cestě nákazu zvládnout. Pak se ale zjistilo, že situace je špatná a lidé postupně začali umírat po stovkách denně. Problém byl podle mě hlavně v tom, že oblast nákazy, kterou uzavřeli, definovali moc úzce s ohledem na vlastní ekonomické zájmy a dostatečně nekontrolovali dodržování nařízených opatření. Nechtěli si ohrozit vrchol lyžařské turistické sezóny a tím nakonec vyvolali problém u sebe doma i v celé Evropě. Epicentrum nákazy totiž bylo přímo v podhůří Dolomit. Navíc se zákaz velkých veřejných akcí nenasadil dostatečně brzy. Úplně jinak k nákaze přistoupily země V4. Snažily se co nejdřív omezit a pak úplně zakázat lety do Číny, protože tam bylo první epicentrum. V případě Česka bylo vcelku chytré napřed zastavit vydávání víz, aby se sem nákaza nedostala jinými lety. Opatření se měla přijmout o týden dřív, než se reálně stalo, ale dobře. Z Číny se sem nákaza tedy nedostala. Pak se zaměřila pozornost na Itálii. Řešit lety podle mě nebylo příliš smysluplné. Mělo se uzavřít obojí – letiště i silnice, což jsem ostatně psala již ZDE. Naše vláda evidentně čekala na schválení Bruselu. Následně se ovšem státy domluvily raději v akčnějším formátu V4 a začalo zavírání hranic. Bohužel, a to bych vytkla, se dost neohlídali první nakažení lyžaři z Itálie. Zároveň se nedbalo na pečlivé dodržování karantény a virus se tak v dalším kole dostal mezi další lidi. Je ale fakt, že po letech poklonkování Bruselu a čekání, co nám povolí nebo zakáže, bylo zavření hranic uvnitř schengenského prostoru (a vůbec připuštění, že nějaké státní hranice máme) velkým aktem odvahy. Až skoro nečekaným.