Nejvtipnější komentář k faktu, že státní rozpočet zvládl výdaje o 40 miliard korun vyšší, než bylo původně schváleno, a ještě skončil s přebytkem 2 miliardy korun, nabídl jako obyčejně Miroslav Kalousek. „Projídáme zítřek, a ještě tomu tleskáme. Děti nás proklejí,“ pravil. Hlavou se mu možná kmitla vzpomínka na ocenění nejlepšího ministra financí galaxie za vstřícnost vůči vděčným partnerům, se kterou prohloubil státní dluh o půl bilionu korun.

Tradičně v opozici nechyběly hlasy, že Babišova vláda teď prokázala spíš neschopnost dodržet plánovaná čísla, která počítala s deficitem 50 miliard korun. Avšak přebytkové hospodaření loňského státního rozpočtu zhruba odpovídá výsledku celostátního výběru daňových příjmů. Ten byl prakticky o stejné necelé dvě miliardy korun vyšší oproti tomu, co bylo původně schváleno. Připomeňme si, že se jedná o dvě miliardy z 1020 miliard, tedy o jedno promile. Jistěže jde o náhodu, s takovou přesností se prostě plánovat nedá, ale rozhodně z toho nelze našlehat záminku, že se vývoj nějak radikálně odchyloval od toho, co se dalo na základě makroekonomických predikcí očekávat.

Celostátní výběr daní není jedinou položkou, která určuje, jak to se stáním rozpočtem dopadne, ale rozhodně nám ukazuje, jak ministerstvo financí dělá to, do čeho mu nikdo nemůže mluvit. S vybranými penězi je to už jinak, o výdajovou stranu se zápasí ve vládě, v parlamentu, se sociálními partnery. A pak je tu také neuchopitelná kategorie evropských peněz, o které kdysi Kalousek přišel, protože, jak zjistil bruselský audit, je nedokázal nebo nechtěl kontrolovat. Z téhle patálie se dostáváme až teď, kdy proud smysluplných projektů a odpovídajících evropských dotací začal být znovu plynulejší. Může tak skončit období, kdy se peníze vyhazovaly na cokoliv, jen když to projde a dokážou se utratit. Tím bychom propásli historickou příležitost, jak umožnit dětem start z vyššího schodu.

Největší deficit, který v České republice každoročně vzniká, se odehrává jinde. Je to potupný desátek, který odevzdáváme v podobě dividend do zahraničí, dále v podobě práce zadarmo v důsledku nízkých vnitropodnikový cen vnucených zahraničními matkami, a k tomu po znehodnocení koruny, které nám vnutila ČNB. V souhrnu může jít o víc než každoročních deset procent HDP, který vznikne v Česku, ale nemůže být využit českými rezidenty. Třetinu dělají dividendy, třetinu přijímané ceny, třetinu devalvovaná koruna. Tohle všechno je však ještě pořád dobré, mohlo by to být horší. Aktuální dobrá hospodářská čísla by nám neměla zakrýt výhled na pokraj blížícího se srázu, který opravdu není radno překročit.

Hospodářská strategie České republiky zatím byla postavena na laciné práci, která prostě nemá budoucnost. Příležitost konkurovat nízkými mzdovými náklady brzy skončí, přestože svazy zaměstnavatelů, Svaz průmyslu a dopravy nebo Hospodářská komora fňukají, že by se to ještě chvíli dalo vydržet. I kdybychom měli chybějící laciné ruce dovážet z Ukrajiny, a když dojdou, tak třeba z Mongolska nebo Filipín. Jenže v podobné fázi vývoje jsou i okolní státy na jih a východ od našich hranic, laciné ruce prostě dojdou, a zaplať pámbu. Bylo proto rozumné, že se vláda rozhodla dát skutečně tržní impulz modernizaci země tím, že volné zdroje orientuje na zvyšování minimální mzdy, platů a penzí a obecně do životní úrovně obyvatelstva.