Dokoukal jsem čtyřdílný filmový rozhovor amerického režiséra Olivera Stona s ruským prezidentem Vladimírem Putinem, a pak si přečetl, co se o něm píše. Kdyby to Stone věděl, dá přednost rybám před filmováním, a možná se ani nenarodí.

„Nikdo nejspíš nečekal, že se z filmu Svět podle Putina (The Putin Interviews) dozví něco nového, píše Petra Procházková v Lidových novinách. „To, co ovšem bylo přes veškerou skepsi, která rozhovoru-seriálu předcházela, opravdu nečekané, byla nuda,“ uvádí autorka, od jejíhož textu se nemohu odtrhnout.

Proč slavný režisér nenatočil čtyřhodinovku raději s ní? Proč nevybalil svůj padesátičlený štáb někde v Praze na dvorku? Proč nezkoumal svými čtyřmi kamerami reakce na otázky, které by netoužily odhalit jen tajemství úspěchu světoznámé novinářky, jejíž oslnivé obrázky, vystřižené z časopisů, visí nad postelemi tolika puberťáků. Čekal bych v napětí, jak se s jistotou indiánského stopaře nečekaně vynoří na oné klíčové křižovatce rozhovoru, kde se partner už nemá kam schovat a dlouhý záběr beze slov odhalí neznámou citlivou duši plachého člověka, který vylupuje ze skořápky nosiče dějinného poselství.

I v tomto případě by to Stone určitě dokázal. Proč ho to nenapadlo?

Zkusme napřed zjistit, proč to Petru Procházkovou nebavilo. Má smysl to zjišťovat, protože patří k těm českým novinářům, kteří Rusko znají důvěrněji než jiní. Ale ti nakonec psali stejně jako ona. Samotné Procházkové však nelze jí upřít, že postřehla klíčový okamžik filmu, i když mu nepřipisuje velký význam. Zaznamenává slova režiséra na Putinovu adresu: „Uvěřil jsem mu.“