Trest osmi let odnětí svobody pro obž. Jaroslava Novotného, vylepšený peněžitým trestem, by neměl soud uložit bez pádných důvodů. Totéž platí pro surový trest pěti let pro obž. Jarmilu Novotnou, kterou ve svém vystoupení před soudem hájil sám pošk. Pavel Buráň. Sedmileté tresty pro zbylé dva z původních čtyř „únosců“ jsou nepochybným důkazem o tom, že zásada in dubio pro reo ve Zlíně neplatí, stejně jako zásada, že vina musí být prokázána bez důvodných pochybností a tíha dokazování leží na žalobci.

Mám jistotu, že všichni odsouzení se odvolají. Proto k rozsudku přistupuji s vědomím, že až do potvrzení jeho závěrů odvolacím soudem je přípustné k němu přistupovat s  pochybnostmi.

Soudce Radomír Koudela odůvodnil své rozhodnutí neobyčejně stručně. Asi jde o nejstručnější odůvodnění, s jakým jsem se setkal  během více než desítky let monitorování soudních jednání. Vyslovil záporný mravní postoj k podnikání s hazardem, které nepovažuje za čestné podnikání. A připustil, že jednání pana poškozeného v občanskoprávní části příběhu není křišťálově čisté. Ale odvyprávěl pak pohádku o zlém věřiteli, který se pokusil protiprávním postupem pojistit se proti možnosti, že by se pan poškozený nějakým právním úskokem vyvázal z povinnosti splatit svůj obrovský dluh. Její vyznění je jasné: s požehnáním soudu se  dlužník vyhne splacení dluhu a věřitel přijde o své peníze a navíc se dostane do vězení. Do vězení má jít i věřitelova manželka, která se sporem bývalých společníků nemá nic společného. Pohádka by se dobře poslouchala, kdyby v ní působil nějaký deus ex machina, který by zakryl obrovské trhliny v soustavě důkazů. Jednou z nich je skutečnost, že policie místo Ukrajinců či dokonce „Rusáků“, o kterých na počátku vyšetřování  mluvil pan poškozený, dodala jako únosce dva Slováky a jednoho Rusa s povolením k trvalému pobytu na Slovensku a nedokázala vysvětlit, jak právě k těmto osobám došla. Pan předseda k tomu uvedl jako vysvětlení, že policie nedokumentuje všechny úkony operativního pátrání a ty, které získala s pomocí informátorů, dokonce utajuje. To je úděsné sdělení o návratu kriminální služby PČR k nezákonným praktikám StB : pokud je toto sdělení pravdivé, občan nemá šanci hájit se proti nařčení podlého jedince, vykonávajícího účelově službu policejního informátora. Své cti dbalý soudce by měl takto dodané důkazy hodit žalobci pod nohy a přikázat mu, aby buď důkazy doplnil, nebo aby obžalobu stáhl. Jako laik si ale myslím, že takto hanebně policie přece jen nefunguje, nemá-li ovšem nějaký speciální zájem. Totéž platí i pro tvrzení soudu, že obž.Jaroslav Novotný si čtveřici „zakuklenců“ najal: jistě by obvinění znělo lépe, kdyby se soud mohl pochlubit smlouvou mezi nimi a panem obžalovaným nebo jeho zprostředkovatelem, ale při domovních prohlídkách se žádná nenašla. Není tedy známo kdy, s kým a za jakých podmínek obž. Jaroslav Novotný „zakuklence“ najal a zda k tomu skutečně došlo. Prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo je v děravé důkazní situaci mimořádně široký. Její použití se ale panu soudci nehodilo a vtírá se otázka, proč jednal právě tímto způsobem.