O rozbití snu o právním státě se v těchto dnech zasloužili dva čelní představitelé státu: prezident republiky Miloš Zeman a předseda vlády Bohuslav Sobotka. Oba se urážlivě vyjádřili o soudních rozhodnutích a soudcích, kteří jim nevyhověli. Dali tak najevo přesvědčení, že rovnost sloupů státní moci je pouze bajka pro důvěřivé občany, když pravda je taková, že z pohledu  z výšin jejich postavení v hierarchii orgánů moci výkonné soudy stojí kdesi hluboko pod nimi.

Doznali se k názoru na nerovnost postavení občanů ve vztahu ke spravedlnosti. Zatím co po obyčejných občanech se žádá, aby se k soudům chovali uctivě a plnili bez odmlouvání  jejich pravomocná rozhodnutí, pro ně to neplatí: záleží toliko na jejich úvaze nekompetentních povýšenců, zda uznají soudní rozhodnutí za zavazující. Samozřejmě očekávají, že vyšší soudní instance vyhoví jejich opravným prostředkům, i kdyby běžným stěžovatelům za stejných okolností nevyhověly, a chovají se podle toho. Přisuzujíce si nárok na výjimku z pravidel, podle nichž se řídí vztah běžných občanů k moci soudní, popírají platnost základního znaku právního státu státu: rovnosti občanů před zákonem a před orgány vynucování práva. Jsou přece něco více, než obyčejní smrtelníci, proto se jich  pravidla netýkají. Jejich vzkaz občanům je jasný: právo je na straně toho, kdo má moc.

Úlet prezidenta republiky mě tolik nemrzí, protože se vzepřel pouze nepravomocnému rozsudku a na jeho nepolíbenost porozuměním pro právo a na kolísání jeho názorů mezi geniální politickou intuicí a trapasy jsem si zvykl a v podstatě mi nevadí. Ostatně v jeho při s paní Terezií Kaslovou, vnučkou Ferdinanda Peroutky, o tolik nejde. Každému se může stát, že podlehne utkvělé představě, vyvolané náhodným selháním (nikoli ojedinělým) paměti.  Jedinec, nepostižený zbytnělou ješitností, by z nemilé situace vybrusil jednáním s uraženou protistranou, z kterého by strany odešly s úsměvem a bez zloby a pocitu křivdy v srdci. Pan prezident ale zvolil boj až do úplného konce a tím  způsobil, že paní žalobkyně v každém případě vyjde ze sporu jako morální vítěz, i když se omluvy nedočká ani v případě neúspěchu odvolání Kanceláře prezidenta republiky: neexistuje nástroj, kterým by bylo možné donutit prezidenta republiky, aby se podřídil soudnímu rozhodnutí.

Podstatně závažnější je chování předsedy strany a vlády Bohuslava Sobotky. Nejde jen o to, že odmítá podřízení své strany pravomocnému, tedy vykonatelnému rozsudku. Pokračuje v nemravném přístupu k nárokům Zdeňka Altnera, který nastoupili jeho předchůdci.  Když byla strana v úzkých, její tehdejší předseda Miloš Zeman lehkovážně uzavřel s advokátem problematickou smlouvu. Když se advokátovi a jeho spolupracovníkům podařil malý zázrak a Lidový dům se stal majetkem ČSSD, strana s ním začala zacházet jako se sluhou, který již posloužil, ale dále nebude užitečný, takže za své služby dostane jen tolik, kolik strana uzná za vhodné bez ohledu na smluvní ujednání. Výsledkem byl mnohaletý soudní spor a v běhu času narostly sankce za prodlení do ohromující výše. Ty nyní rostou dále. Celá vysouzená částka nesporně ohrožuje finanční rovnováhu strany, což je v předvolebním období nemilé a v důsledcích se může projevit i ve volebním výsledku. Pravomocné rozhodnutt soudu je vykonatelné, nelze proti němu uplatnit řádné opravné prostředky, mimořádné prostředky nemají odkladný účinek a jejich výsledek je téměř nepředvídatelný.

ČSSD se za této situace rozhodla neplatit, podat dovolání k Nejvyššímu soudu a dožadovat se současně jeho rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku. Připouštím, že má důvod k pochybnostem o spravedlivosti rozsudku. Jeho Achillovou patou je způsob hodnocení průtahů odvolacího řízení, které vyvolal pouze Zdeněk Altner. Městský  soud v Praze v nich nespatřil důvod k zamítnutí aspoň části nároku na sankční úrok. Není jisté, že se Nejvyšší soud s jeho názorem ztotožní.