Za hlavní považuji dlouhodobou bezkoncepčnost jejího řízení, ke které přispívá krátká životnost ministrů spravedlnosti. Ti se střídají jako apoštolové na orloji a každý z nich chce dělat vše jinak a lépe než jeho předchůdce. Výdobytky usilování předchůdce někdy zničí. Když pak přijde čas jeho odchodu, obvykle odchází od nedokončeného díla.

Z tohoto hlediska by bylo pokrokem ustavení soudcovské samosprávy, jež by byla nezávislá na zmatcích v politickém životě země. Různí vlivní činitelé ale jejímu ustavení nepřejí s odůvodněním, že by hrozilo prohloubení beztak již nepříjemně pociťovaného zapouzdření justice.

Ty námitky mají své opodstatnění. Soudci i státní zástupci dnes uplatňují zvykové právo beztrestně krátit práva stran řízení a skutečně je využívají, domnívajíce se, že jsou „lidem vyvoleným“, stojícím nad ostatními vrstvami obyvatelstva, které někteří vnímají jako verbež či lidský hnůj. Sami sobě a svým kolegům přiznávají právo na automatické promíjení všelikých hříchů. Když soudce odsoudí obžalovaného bez důkazů k vysokému trestu a odvolací soud zruší rozsudek právě pro nedostatek důkazů, bere se to jako projev odlišného právního názoru a žádného kárného žalobce nenapadne, že by takového soudce měl pohnat před kárný senát, aby jej svlékl z taláru. Soudci i státní zástupci nepřetržitě bojují za nezávislost, ač nejsou schopni vysvětlit, v čem se projevuje nedostatek jejich nezávislosti. Zásadně nemluví o tom, že jsou službou státu občanům, z jejichž daní jsou živi, a měli by proto ke své službě přistupovat s pokorou.