I když se nakonec nic nestalo, tato událost obnažuje zmetkovost zákona. Nelze totiž vyloučit, že v budoucnu budou podány další obdobné žaloby a dokonce se může stát, že budou vydány nemovitosti, za které byla vyplacena církvím náhrada.

Příčinou je odlišnost právních režimů fyzického vydávání majetku a vyplácení náhrad za nevydaný.

Podle zákona č. 428/2012  Sb. mají církve a náboženské společnosti od 1.ledna 2013 právo požádat o vydání majetku za podmínek, stanovených zákonem. Vztahuje se to pouze na majetek, držený státem, nikoli na majetek obcí nebo soukromých subjektů. Pokud oprávněné subjekty požádají, stát jim jej vydá, prokáží-li, že jim v rozhodné době patřil. Zákon tedy zavedl jakýsi kontrolní mechanismus, jehož působení by mělo předejít možnosti, že by byl vydán majetek, na který církve nemají nárok.

Úplně jinak je tomu u majetku, jenž nemůže být z jakýchkoli důvodů vydán na základě zákona č. 428/2012  Sb. Náhrady za něj v celkové výši 59 miliard Kč s inflačním navýšením budou vyplaceny církvím a náboženským společnostem, jež ve většině případů nebyly v době záboru evidovány jako vlastníci. Tento majetek  převážně patřil různým církevním institucím, jako farnostem, řádům, klášterům a podobně. Čili příjemci náhrady podle zákona č. 428/2012  Sb. nejsou formálně totožní s vlastníky, jimž se majetek na základě právě přijatého zákona nevrací.