Po vstupu jsem hlasitě oznámil předsedovi senátu Janu Engelmannovi, že budu pořizovat zvukový záznam. Okamžitě mě vyzval k předložení občanského průkazu a zajímal se o důvod mé přítomnosti, ač nebyl dán zákonný důvod pro takové počínání. Do protokolu pak nechal kromě mého jména zaznamenat, že jsem žádal o souhlas s pořizováním zvukového záznamu, jemuž soud vyhověl. Ve skutečnosti jsem o nic nežádal: jen jsem splnil oznamovací povinnost podle §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích. Podle tohoto ustanovení předseda senátu pouze bere na vědomí oznámení o pořizování zvukového záznamu, o povinnosti žádat o povolení v zákoně nic nestojí. Takové lapálie se v současnosti odehrávají jen velmi vzácně. Většina předlistopadových soudců, vesměs bývalých členů KSČ,  se postupně smířila s tím, že veřejnost nabyla různá práva, která byla „za bolševika“ nepředstavitelná. Ti mladší až na pár trestuhodných výjimek obvykle ctí práva veřejnosti bez odporu.

Předseda senátu se tedy nechal nachytat při neznalosti okrajového ustanovení zákona o soudech a soudcích. Nejde to dohromady s hodinářskou pečlivostí, s kterou se pak v hlavní části jednání prodíral džunglí soudních rozhodnutí, jejichž vyústění ve formální pochybení při ukládání souhrnného trestu přimělo paní exministryni Helenu Válkovou k rozhodnutí napravit je podáním stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného.

Příběh této stížnosti pro porušení zákona není přitažlivý pro bulvár, nicméně je velmi zajímavý a poučný. Podstatně se liší  od příběhu Lukáše Nečesaného, jehož se týkala předchozí stížnost pro porušení zákona paní exministryně Heleny Válkové. V skutkovém ději neteče krev, ve hře není otázka viny odsouzeného, ale pouze nepřesnost formálního postupu obávaného Vrchního soudu v Olomouci při ukládání souhrnného trestu, jejímž výsledkem byl souběh dvou rozsudků a uložení dvou trestů za stejnou trestnou činnost, jejichž celková výměra převyšovala horní hranici příslušné trestní sazby. Jednoduše: panu odsouzenému hrozilo, že po odpykání trestu jej „odsedí“ ještě jednou.

Občan Z.H., o němž je zde řeč, byl odsouzen ve více řízeních za podvod, úvěrový podvod, padělání úřední listiny  a lichvu. Jeho hříchy se postupně zabýval Městský soud v Brně, Okresní soud v Uherském Hradišti, Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci. Pan obžalovaný pilně využíval  opravných prostředků. Někdy uspěl, někdy ne. Když s odvoláním neuspěl, sáhl k mimořádným opravným prostředkům, takže seznam soudů, jež se jeho věcí zabývaly, se rozrostl o Nejvyšší soud ČR a o Ústavní soud. Když se jeho spis dostal v „poslední léči“ na stůl soudců Vrchního soudu v Olomouci, tvořilo jej 31 svazků, jejichž obsah svou nepřehledností připomínal neprostupnou džungli. V ní řízní soudci Vrchního soudu v Olomouci tak trochu zabloudili a dovedli věc do výše popsaného havarijního stavu.