Psát o našem současném školství není právě jednoduché. To, že je jeho stav tristní, je veřejným tajemstvím a nic na tom nezmění ani „předvolebně – covidové hrátky“ ministerstva školství (např. můj článek „Znásilněná“ klasifikace).

A ani článek, který právě píšu, nevznikal lehce. Dlouho jsem nevěděl, jak do toho. Ať už jsem totiž začal čímkoliv, co mě na školství (zejména středním) nejvíc trápí, záhy jsem zjistil, že už jsem o tom psal (Prázdninové zamyšlení, Neradostný stav, Volejte řediteli?, Ze zápisníku demonstranta, Zdaleka nejde jen o platy, Kdyby se místo stávky za klima radši učili).

Ale přece jen něco „nového“ mám. V květnu letošního roku (2020) jsem měl příležitost formálně se setkat s vrcholnými představiteli jihočeského krajského školství. A některé jejich názory – odpovědi na mé názory – byly více než zajímavé.

Např. náměstek hejtmanky pro ekonomiku byl ochoten uvěřit mé informaci, že někteří ředitelé škol říkají, že vědí, že i polovina žáků na jejich školy nepatří. Ale že kdyby je nevzali, museli by propustit i polovinu učitelského sboru. „Ale koho byste pak učili?“, ozvalo se z pléna.

„To je vina těch politiků nahoře“, řekl pan náměstek se vztyčeným palcem výmluvně ukazujícím kamsi vzhůru.