Kérkový kandidát má cosi společného se situací, když zakomplexovaný český národ jen po zásahu shora (!) nakonec nezvolil svým největším synem Járu Cimrmana. Fiktivní postavu, co ironizuje vlastenectví a jež vznikla na prknech raně „obrozenecky“ malé divadelní scény.

Za pár dní si připomeneme výročí počátku další vlny tuzemské demokratizace, takzvané sametové revoluce. Kritickými jazyky přezdívané „textilní převrat“. Jsem dost zvědav, zda 17. listopadu převáží pár hořkokyselých rituálů, anebo se naši občané zmohou na něco víc.

Zdá se to být zapotřebí, i když Čech na sobě nechá pařezy štípat. V domnění, jak je chytrý, počká obvykle na výsledek. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Nedokážeme si vládnout, sami být pány věcí svých. Veřejná aktivita patří dosud k bizarnostem, pro což je těžké hledat konejšivá slova. Přitom nám dnes bouřící se Řekové ukazují dost z antické politické praxe vlády lidu, v níž byl veřejně nečinný člověk něco mezi podivínem a prosťáčkem.