Pane docente, jste pamětníkem listopadu 1989. Snad vás to konstatování neurazí. Jaké osobní vzpomínky na dané události máte?

Já byl v epicentru. Byl jsem u svolání akce na Albertov a pak jsem hlavně vysílal v rozhlase. Asi jsme byli napojeni na lidi, kteří to celé „spískali“– každopádně nás nechali svobodně vysílat na stanici Elán – Mikrofórum federálně jako jediné. V ČST říkali, že je pár lidí na Václaváku, my vysílali přenos. První jsme pustili Václava Havla do éteru.

Pár hodin před vítězstvím nás zamkli ve studiu a hrozili kriminálem a pak se vyhrálo! Začali jsme lobbovat za přechod ke svobodě proti návratu k roku 1968.

Během každých oslav výročí 17. listopadu slýcháme od organizátorů akcí pro mládež heslo „Díky, že můžem“. Co z toho, co si Češi slibovali od pádu vlády KSČ, dnes „můžem“ a co už „nemůžem“?