Pane režisére, několik týdnů jste trávil za Atlantikem, vrátil jste se těsně před tím, kdy v Praze probíhala návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Jak jste vnímal atmosféru, která se kolem této návštěvy odehrávala? Co vás nejvíce zarazilo? Byly to třeba ony hádky o tibetské a čínské vlajky, které se de facto řeší dodnes?

Je smutné i komické zároveň, že v době, kdy svět řeší opravdu závažné problémy své existence na dlouhá léta dopředu, řeší česká politická elita a veškerý tisk tak směšné téma, jakým je trapná, samozřejmě oboustranně organizovaná strkanice kolem vyvěšování vlajek Čínské lidové republiky a Tibetu. Mluví se o tom nejen hodiny, ale celé dny a už i týdny. A přitom je to všechno tak normální a nejen u nás, ale i všude ve světě, zcela obvyklé. Zloději křičí chyťte zloděje, potměšilí posměváčci tvrdí já nic, já muzikant. Fakt, sranda… A o co jde? Jen o to, aby ti, o nichž už nikdo nechce ani slyšet, se znovu mohli objevit před ochotnými objektivy televizních kamer, aby se v médiích omílaly směšné polopravdy zabalené do rádoby láskyplných vyčichlých tezí… Fakt se u toho směji, když popadesáté vidím dospělé chlapy a jednu babičku neustále řešit stále stejné, již desetkrát vyvrácené téma. Nikdo nechce nikoho slyšet, nikdo nikomu nenaslouchá, každý si mele své a očekává, že ti, kteří mu obvykle naslouchají, mu budou naslouchat ještě pozorněji. A že k tomu někoho přiberou, což se bude ve volbách zatraceně hodit, bude třeba každý hlas, aby se někteří politicky mrtví „politici“ udrželi u svých koryt a korýtek. Jen se podívejte, kolik jsem o tom nesmyslu i já popsal řádků! Až se stydím.

Domníváte se, že český prezident Miloš Zeman obstál v souvislosti s touto návštěvou, a to jak z pohledu ekonomického přínosu pro Českou republiku, tak i z pohledu v souvislosti s Čínou často zmiňovaných lidských práv?