Vystudoval jste na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) filozofii a historii. Přestože jste se obory pak nezabýval, máte z těch dob nějaké poučky či citáty, které by bylo možné naroubovat na neklidnou současnost?

Není tak úplně pravda, že jsem se tím nezabýval. Především jsem v roce 1988 vytvořil společně s doktorem Vladimírem Nálevkou – mimochodem mým učitelem z FF UK – sedmdesátidílný seriál k tehdejšímu výročí Československa. Byly to vlastně zvukové dějiny. Po mnoha letech v nich poprvé například zazněl hlas T. G. Masaryka. Byl jsem autorem rozhlasové koláže Svítání nejvyššího štěstí – takto označil francouzskou revoluci Hegel – sestavené jen z výroků J. J. Rousseaua a M. Robespierra. Byl to vlastně fiktivní dialog ve vězení, ve kterém čeká Robespierre na svou popravu a Rousseau – v té době už mrtvý – se ho ptá: ‚Co jste to udělali s mou revolucí?‘ Pak to byl pětidílný seriál o procesu s Miladou Horákovou. Šlo opět o koláž dobových dokumentů a svědectví Františka Přeučila, který byl v tomto procesu odsouzen na doživotí. Ale chtěl jste citát, budiž: Dum spiro, spero. (Do češtiny překládáno jako: Dokud dýchám, doufám.) Člověk ani v té nejneklidnější době nemá ztrácet naději.

V československých, posléze českých médiích jste od roku 1977. Dnes se hovoří o krizi novinařiny, mediální bramboračce, ideové zabarvenosti veřejnoprávních médií, pro- i protiruské propagandě. Jak to vidíte vy?