Letos bychom měli slavit třicáté výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?

Rok třicátého výročí sametové revoluce skutečně příliš slavnostně nevypadá. Ale ono je to tak v podstatě při každém jejím výročí. Jen při těch „kulatějších“ to samozřejmě graduje a sílí. Stačí vzpomenout iniciativu „Děkujeme, odejděte“ v roce 1999. Někteří lidé prostě mají pocit, že 17. listopad patří pouze jim a nikomu jinému. A s tímto přesvědčením ho zneužívají k vedení nesmiřitelné války proti svým ideovým a politickým protivníkům, s nimiž ovšem ve svobodných demokratických volbách zpravidla prohrávají.

Podobná výročí by měla sloužit k alespoň dočasnému usmíření, nikoli k eskalaci konfliktů a sporů. Paradoxní je, že stejní lidé, kteří nejsou schopni přistoupit na jakýkoli „klid zbraní“, a to ani u příležitosti tak významného jubilea, hlasitě vyčítají jiným, že společnost rozdělují, namísto aby ji spojovali. Těch paradoxů je ale samozřejmě více. Různí aktivisté, kteří proti výsledkům svobodných voleb argumentují množstvím rozohněných demonstrantů v ulicích, zásadně odmítají okamurovskou přímou demokracii. Ta by přitom z logiky věci měla jejich vidění světa zcela vyhovovat.

O čem nejvíce vypovídá vlna demonstrací pořádaná Milionem chvilek? Je politická krize, kterou zažíváme nyní, tou nejvážnější od roku 1989?