Turecko nedodrží migrační dohodu s EU, pokud Unie nesplní ujednání o bezvízového styku pro turecké občany. Uvedl to turecký prezident Recep Tayyip Erdogan v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde. „Pokud nebudou naše požadavky splněny, vracení uprchlíků už nebude možné,“ řekl rovněž turecký prezident. Jaký předpokládáte další vývoj? A do jaké míry je pravděpodobné, že by skutečně Erdogan zablokoval dohodu?
Turecký prezident pronesl poslední dobou celou řadu silných až výhrůžných výroků na adresu Evropské unie. Využívá tak nové, nejisté, mnohdy až chaotické situace po nevydařeném puči s cílem vyvinout tlak na EU aby umožnila bezvízový styk. Unie však své závazky plní. Je jen a jen na Turcích, zda i oni splní všechny požadavky nutné ke zrušení vízové povinnosti. V otázce lidských práv ani v přijetí protiteroristického zákona je neplní. Dokud tak neučiní, nemohou nic očekávat. Představitelé EU i jednotlivých států dali jasně najevo, že se nenechají vydírat. Chceme spolupráci s Tureckem, je to v našem společném zájmu, ale nenecháme se vydírat. Poker s Erdoganem tak bude pokračovat.
Erdogan také znovu obvinil Západ z nedostatku empatie vůči Turecku po červencovém pokusu o puč, který si vyžádal na 270 obětí. Ovšem prohlásil, že chce znovu zavést trest smrti; a to byl jeden ze zásadních momentů, kvůli kterému se dostal s EU do křížku. V rámci čistek už v Turecku zatkli téměř 30 tisíc lidí. Jakým způsobem může v této chvíli vést EU jednání s Tureckem, pokud je to ještě možné?
Západ projevil dostatek empatie. Neznám západní zemi, která by pokus o vojenský puč v Turecku neodsoudila. V žádné zemi EU, dokonce ani v žádné ostatní evropské zemi (s výjimkou Běloruska) trest smrti neexistuje. Chce-li Erdogan trest smrti v Turecku znovu zavést, nemůže očekávat, že s ním bude EU vyjednávat o členství. Naopak, dostane se do křížku i s Radou Evropy, které je Turecko členem. S Tureckem je potřeba jednat, je to v zájmu našem i Turecka, ale Erdoganovi je potřeba jasně nalajnovat čáry, které nelze překročit.
K hlasům volajícím po ukončení jednání o vstupu Turecka do Evropské unie se přidal také místopředseda Evropského parlamentu Alexander Graf Lambsdorff. Podpořil tak požadavek rakouského kancléře Christiana Kerna či šéfa rakouské diplomacie Sebastiana Kurze, kteří k ukončení přístupových jednání vyzvali minulý týden a vysloužili si tím ostrou kritiku z Turecka. Naopak eurokomisař pro digitální ekonomiku a společnost Günther Oettinger podpořil pokračování přístupových rozhovorů. Teď se ale přidali i Dánové s výtkami k přístupovým rozhovorům. Jsou odpůrci příliš ostří, nebo už by i celá EU měla říct dost, co se týká případných vyjednávání o vstupu Turecka do EU?
Hraběte Lambsdorffa chápu, protože jej dlouho znám. Dobře ví, že s Tureckem je potřeba jednat. Protože je ale členem liberální FDP, která v Německu bojuje o pětiprocentní volební hranici na přežití, a polovina Němců je pro ukončení jednání, tvrdí opak. S Ankarou je ale opravdu potřeba jednat. Protože když jednání ukončíme, nemáme pak již žádný další stálý rámec pro vzájemné kontakty a setkávání. Proto například německá vláda, křesťanští i sociální demokraté, požadavky na ukončení jednání s Tureckem jednoznačně odmítla. Neznamená to však, že Turecko se členem EU stane. Nestane, protože nesplňuje základní požadavky a kritéria.
Ankara se Kremlu omluvila za loňské sestřelení ruského vojenského letadla na syrsko-turecké hranici, následovalo odvolání ruských odvetných sankcí a uvolnění obchodu a turistiky. Putin podle ruských médií rovněž opakovaně ujišťoval tureckého prezidenta o své loajalitě během nedávného neúspěšného pokusu o vojenský puč v Turecku. Teď máme za sebou Erdoganovu misi do Petrohradu. Do jaké míry už přestávají být úvahy o možném novém spojenectví mezi Moskvou a Ankarou spekulací?
K žádnému spojenectví mezi Moskvou a Ankarou nedochází. Dochází pouze k postupné normalizaci vztahů na úroveň, jaké existovaly před sestřelením ruského letadla. A to je dobře, protože není v nikoho ani v našem zájmu, aby mezi dvěma velkými evropskými státy existovalo napětí, které by mohlo přerůst až do ozbrojeného konfliktu. Jinými slovy, Rusko a Turecko budou spolupracovat tam, kde je to pro ně výhodné, jako například v ekonomické oblasti, ale budou mít stále spoustu třecích ploch, kde se neshodnou. Například válka v Sýrii, budoucnost prezidenta Asada či otázka Kurdů je jednou z nich.
Podle odborníka na turecko-ruské vztahy Alexandera D. Vasiljeva bude Erdogan používat Rusko jako trumf při jednáních se Západem, protože jeho cílem stále zůstává Západ, a nikoli Rusko. „Jedním z hlavních důvodů snahy zlepšit vztahy s Tureckem jsou na straně Ruska zájmy Gazpromu. Plynárenský gigant se touží díky plynovodu Turkish Stream dostat zpátky do sedla, protože v Evropě má další cesty zablokované,“ je přesvědčen Vasiljev. Co si o tom myslíte?
Není pochyb o tom, že Gazprom a přes něj Putin by rád potrubí do jihovýchodní Evropy měl. Snažil se o to přes projekt South Stream přes Černé moře do Bulharska a do Řecka, který nevyšel, a snaží se o to i nyní pozměněným konceptem přes TurkStream. Nikdo však zatím kromě politických prohlášení nepředložil seriózní ekonomickou nákladovou analýzu, která by tak nákladný projekt v kategorii kolem 40 miliard euro ospravedlňovala. Zvláště uvědomíme-li si, že plynovody Gazpromu do Evropy jsou využívány pouze na polovinu kapacity a že Evropa stále více diverzifikuje své dovozy, například v podobě zkapalněného plynu. Lze proto očekávat, že o TurkStreamu se bude nadále mluvit, ale zda se opravdu v roce 2019 začne stavět, zůstává otázkou.
Putin zájem o spolupráci s jižními ruskými sousedy potvrdil už na summitu v Baku, kde se sešel s prezidenty Ázerbájdžánu a Íránu. Na straně druhé se dost zhoršily kontakty mezi Ankarou a Washigtonem. Erdogan dokonce obvinil americké velení NATO, že stálo na straně pučistů, a po Spojených státech požaduje vydání Fethullaha Gülena, který prý měl převrat z USA režírovat. Může tato situace vést k oslabení Severoatlantické aliance? Co si vůbec myslet o těchto nových politických aktivitách Turků vzhledem k evropské bezpečnosti? Nejsou v ohrožení jaderné základny USA v Turecku?
Pokud jde o vydání Gülena, prezident Obama hned po nezdařeněm puči vyzval Erdogana, ať Turecko předloží jasné konkrétní důkazy, které pak americké soudy posoudí. Erdogan to dodnes neudělal. Americké vedení NATO na žádné straně pučistů nestálo a náčelník sboru nejvyšších velitelů ozbrojených sil USA to minulý týden v Ankaře znovu zopakoval. Základna v Incirliku žádným způsobem ohrožena není a vojenská letadla NATO z ní normálně startují. Minulý týden vůbec poprvé i dánské armádní letectvo.
Naopak novinář Jan Petránek částečně mírní obavy z možné turecké hrozby. „Nepřeceňujte situaci Turecka. Erdogan teď vypadá jako ten, kdo vyhrál, ale jeho pozice může být velice křehká. Nechci prorokovat, že zítra Erdogan padne, protože on dlouhodobě posiluje svoji moc a dlouhodobě hledá určité struktury toho, čemu se eufemisticky říká umírněný islám. To je skutečně něco, co umírněné není, ale bere to v úvahu evropskou konotaci,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz. Jak Erdoganovu pozici vnímat?
Co řekl pan Petránek, nevím, ale jasné je, že Turecko v této rozbouřené době, v nestabilní situaci doma i v zahraničí NATO i EU potřebuje. To samozřejmě neznamená, že se nebude snažit posilovat vztahy s ostatními státy. Bude a bude se také přitom snažit rozehrávat nejrůznější taktické hry. S tím musíme počítat.
Jak uvedl spojenec německé kancléřky Angely Merkelové Volker Kauder, obává se pokusů turecké vlády a vládnoucí strany AKP ovlivňovat lidi s tureckými kořeny žijící v Německu. Vyzval také Turecko-islámskou unii pro náboženské záležitosti, aby svým členům zopakovala, že ústava spolkové republiky a její zákony stojí nad náboženstvím. Jakou roli mohou sehrát názorové rozdíly mezi lidmi s tureckými kořeny žijícími v Německu a jejich okolím?
Komunikovat a ovlivňovat své krajany v zahraničí se snaží každá vláda, i česká. Je proto normální a přirozené, že o něco podobného se snaží mezi třemi miliony Turků v Německu i Erdogan. Je ale stejně normální, že této komunikaci vymezí domácí vláda jasná pravidla. Těmi pravidly jsou v Německu německá ústava a německé zákony, které zaručují svobodu vyznání, ale také nadřazenost principů sekulárního státu. Mimochodem, příslušné zákonné normy včetně postihu například radikálního salafistického směru v islámu či financování mešit ze zahraničí se budou v Německu zpřísňovat. Tak je to správné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
