Evropané do oslí lavice? Zbořil o novém Trumpově plánu

Pane doktore, Donald Trump podle informací médií navrhuje zřízení „Rady míru“ (Board of Peace). Tu by řídil on jako předseda, nástupce předsedy by určoval on, členy by přijímal on. Dosavadní snahy po míru prý selhaly. Jde o útok na OSN? Jak to vidíte?

To, že dostal americký prezident nápad zrušit OSN třeba jen proto, že mu v New Yorku ten velký barák a okolní restaurace vadí v pohledu na svět, o kterém si ve Spojených státech neradi vyprávějí, je docela dobře možné. Ale myslím si, že bych nenašel mnoho obdivovatelů této jeho, řekněme jen velmi mírně, nemyšlenky. O tom nepochybuji. Mnozí, dokonce i v těch zemích, kteří tuto nadnárodní instituci zakládali, si myslí totéž, i když je jim dávno ukradený citát českého krále Jiříka z Poděbrad, z jeho výzvy k vytvoření spolku křesťanských panovníků v Evropě. Mělo to být na obranu proti výbojným osmanským Turkům a všechny spory mezi nimi se měly řešit mírovou cestou.

Už tehdy se v Římě mluvilo ve vysokých katolických kruzích o odstranění „českého vředu na těle křesťanském“, ale čas od času si na tuto událost někdo vzpomene. V roce 1964 se vzpomínalo výročí pětistého a celosvětového. Jako památka po této slávě zůstal jen jeden citát z jeho obracení se k panovníkům křesťanské Evropy. Ale dnes už ani nevíme, kde ten nápis v budově OSN vlastně je.

Památka na MZV Československé republiky Jana Masaryka, který se hned po ustavující konferenci OSN v San Francisku 1945 v její prospěch tak angažoval, už jsou také dějiny, které se nevejdou na kartičky současných válečníků a hvězdopravců. V současných válkách, třeba jen od Ukrajiny po Venezuelu, kdekdo ohýbá slovní spojení „mezinárodní právo“, ale málokdo si dělá starosti s tím, zda těch dnešních 193 členských států, zda by se o těchto válkách mohly na půdě OSN alespoň poradit. Snad k tomu dochází občas na půdě Rady bezpečnosti, ale tam je výsledek dohody předem definován právem veta pěti dnes nemocných velmocí.

S obavami diskutovaný Trumpův plán přesazení Evropy a Evropanů do oslí školní lavice je sice zřejmý i některým spolutvůrcům nového, nebo řekněme dalšího nového, resetu. Ale přece jen to zatím vypadá tak, že Augiášův chlév nevyčistí ani současná předsedkyně Evropské komise a její rozmarné kolegyně a že nedočkavost amerického prezidenta způsobí, „že se to hne“. Jen aby to nedopadlo jako v té staré anekdotě, že se to hne až na zem.

A co říkáte na samotný nápad mírové rady?

Chtělo by se říct, že Donald Trump je něco jako náš Jiří z Poděbrad. Má ale jen trochu víc peněz, vojáků, a dnes na své straně dokonce, na rozdíl od doby poděbradské, i Svatého otce ve Vatikánu. To ale ještě neznamená, že se mu vše podaří, jak o tom sní. A jak říkal jiný český odborník na světovou politiku, „život lidskej je tak strašně složitej, že život jednoho člověka je úplnej hadr“.

Nápad s Radou míru v režii amerického prezidenta a amerického lidu je zvláštní, že to skoro vzbuzuje obavy, jak jsme již jednou zde citovali Radio Jerevan, že války sice nebudou, ale bude takový boj za mír, že ve světě nezůstane kámen na kameni.

A jak si snad ještě někdo pamatuje ze starých škol (na ty současné se obávám odkazovat), přece víme, že „všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“. Aby se nakonec nestalo, že OSN zanikne, ale vznikne něco jiného, s jiným spolkem opět zase jen spravedlivě nespravedlivých v čele.

OSN je platforma diktátorů, neefektivní instituce, slyšíme ze Západu. Je něco špatně s OSN, nebo se spíš zbytek světa vyhraňuje proti Západu?

Ano, je dnes opravdu těžké hájit mírové iniciativy velmocí, které jsou jednak už malomocné a nechtějí si to přiznat, jednak od Korejského poloostrova přes celou oblast Blízkého a Předního východu, některých zemí v Africe a až po ty nešťastné latinsko-americké země, které nechtějí mluvit anglicky, jsou to neukončené konflikty, revoluce, vykořisťování a exploatace surovinových zdrojů, které trvají desetiletí, v některých oblastech světa i staletí.

Možná někde v Asii ani nevědí, že Organizace spojených národů existuje, ale vědí, že svět je stále rozdělen na bohaté a chudé a že, i když je to možná jen optický klam, těch chudých a nejchudších stále přibývá. Dávno zapomenutý Radoslav Selucký marně varoval před tím, že Západ je Západ a jeho současník ve stejné době psal o zemích západně od Greenwiche. Některé jejich současné kompilace můžeme číst dodnes. I když jsou sepsány v angličtině. A zánik Západu je sice masochisticky vzrušující četba, ale možná to jednou bude četba o časech budoucích.

Donald Trump už přestal považovat západoevropské země za bezvýhradné spojence, protože uvalil cla na ty z nich, které mu (podle jeho vidění) znemožňují získat Grónsko. Máme litovat rozpadu „atlantického spojenectví“?

Možná, jde i o to severoatlantické spojenectví nebo společenství, o kterém si myslíme, že už dávno nespojuje jen země v severním Atlantiku, ale spíše tající ledové vodní plochy okolo severního pólu. Že politici studují mapy opatrně, nebo spíše nepořádně, víme už od konce 19. stol., kdy se ve Francii a v německé druhé říši studovala Geographie Humaine a Anthropogeographie. Vedlo to k řadě nedorozumění, mezi kterými se proslavil nebohý Joe Biden, který objevil Indický Pacifik a zavrhl Jihovýchodní Asii. To, že se dívá Donald Trump na mapy světových moří jinak než jeho předchůdci, je sice pozoruhodné, ale asi ještě neví, jak staří i mladí Číňané kreslí na svoje mapy oblasti Jižních moří. A nejen ty hinduizované a sinizované snad už před dvěma tisíciletími. I oni už dávno mluví o Evropě jen jako o Evropském poloostrově a zdá se, že ani vášnivá obrana našich mužů a některých dam v Bruselu tento stav nezmění.

Babišova vláda získala důvěru Poslanecké sněmovny a v průběhu tohoto procesu například Pirátská strana řekla, že vláda táhne naši zemi do minulosti a nesměřuje k budoucnosti. To je zajímavé, takové myšlenky jste jistě už někdy slyšel?

Ano, přece ještě nedávno se zpívalo Od minulosti spějme zpátky, otroci vzhůru k cílům svým. Již chví se základ světa vratký, my nejsme ničím, buďme vším! Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod…

Někdy se mi zdá, že i u dnešních Pirátů slyším echo této minulosti, a když si to spojím s jejich pověstným Pusťte nás na ně!, jako kdybych slyšel gottwaldovské verše Milana Uhdeho Do bitev půjde zase před řadami! Tehdy bylo mladému veršotepci asi sedmnáct osmnáct let. Ti dnešní Piráti jsou ovšem starší, ale jejich heslo Pusťte nás na ně! jako kdyby dobu minulou nám všem zapomnětlivým připomínalo.

Kritice čelil ministr zahraničí Petr Macinka za to, že se prý při projevech opozičních poslanců nevhodně tvářil. Máme čekat už i příručky, jak se správně tvářit?

Možná že jste si už, pane redaktore, všiml, že absolventi různých indoktrinačních kurzů v zemích na Západ od ráje jsou důkladně školeni a ovládají mimiku a mimesis lépe než herci Národního divadla. Je to sice jen několik gest a pohledů, ale rozdávají podle kritiků pana Macinky správné úsměvy a smějí se často. S prominutím, jako idioti. Někdy je prozradí dotýkání se nosu, přesně jako je předepsáno v příručkách pro prodávající v amerických a „západních“ obchodech. Mnozí ještě neovládají aproximaci (přibližování se), tu umí snad jen televizní paní Jílková a několik dalších účinkujících, kteří se ale v poslední době z obrazovek vytrácejí.

Mne naopak překvapili pánové Macinka a Turek, že se tváří přirozeně. Chápu, že při některých projevech poslanců v dvoudenním maratonu výkřiků bylo obtížné nedat najevo pohnutí a smutek nad lidskou bídou. Oba pánové, které zde citujeme, tak trochu podléhají televizní manýře, kterou je to zvláštní staccato, a mluvčí za ně skrývají svou nedostatečnou znalost věci, o které se právě mluví. Jak říkal Eduard Bass, nemusejí všichni mluvit jako Gebauer, ale i „jak jim zobák narost“ a vážit si slov, jejichž obsah sdělují. Plevelná slova jako nicméně, komunikace, predikce aj. výpůjčky z kuloárů domů na Malé Straně nic nezachrání a snad by se občas a alespoň někteří mohli podívat k panu Moliérovi, kdo to byly směšné preciosky.