Rok 2019 nám pomalu končí. Jaký pro vás byl, ať už soukromě, nebo pracovně?
Do kin ale přišel na sklonku roku nový film Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka a tam vás můžeme vidět…
Ano, ale to je malá role.
Když se tedy podíváme na ty velké role, tak nedávno televize reprízovala film Filipa Renče Lída Baarová, kde jste byla opravdu úžasná. Jak se vám Baarová, kterou jste osobně znala, hrála?
Hrála se mi dobře. Záleží vždy na scénáři, na tom, jak je ta role napsaná. Protože je to role. Člověk neztělesňuje tu postavu skutečnou, nýbrž to, co je napsané ve scénáři. A samozřejmě že ten scénář nemůže být úplně autentický. To udělala třeba Třeštíková o ní výbornou biografii. Ale film je něco jiného. Film má jiné zákony. Čili je to vlastně film podle života Lídy Baarové.
Nevím, jestli je to pravda, ale v médiích zaznělo, že jste Lídu Baarovou moc ráda neměla…
Vůbec jsem ji neměla ráda.
A co vám na ní vadilo?
Co mně na ní vadilo? Podívejte se, já se s ní seznámila v době války, kdy byly koncentráky, kdy spousta lidí přišla v době toho nacismu o život. A tahle paní, té bylo úplně všechno jedno. Ta se škrábala přes ty nacisty nahoru až k tomu Goebbelsovi. Ať mně nikdo neříká, že nic nevěděla. Ona také v memoárech uvedla ve vztahu k Němcům pokaždé něco jiného. Byla trochu alkoholička a strašně moc kouřila. Což já nemám ráda, protože jsem byla silná kuřačka, a když jsem toho nechala, stala jsem se silnou nekuřačkou (smích). Nesnesu, když mi tady tím někdo „zazápachuje“. No, ale abych se vrátila k podstatě věci. Ona opravdu hrála všechno, co se jí dalo. Ten Goebbels, ten byl do ní strašně zamilovaný. To byl chudák. Tedy po této stránce citové. Protože on se chtěl rozvést a vzít si ji. Myslel si, že bude velvyslancem v Japonsku a že Lidunku vezme s sebou. Já jsem přesvědčená o tom, že ta by nikdy do toho Japonska nebyla šla. Co by tam dělala? Ona byla kariéristka. Také v té Třeštíkové je jasně vidět, že jí nezáleželo ani trochu na těch rodičích, nebo na jakýchkoliv citových svazcích.
Čeho opravdu vždycky litovala, bylo, že odmítla nabídku do Hollywoodu. Jenže to odmítla z toho důvodu, že ten Goebbels jí tenkrát řekl – no, když pojedeš, tak to tady máš uzavřené a už nikdy se sem nebudeš moct vrátit. Ona byla opravdu velice obdivovaná. Byla velice krásná a mohla si dělat, co chce, a tím, že teda ten Goebbels ji tak miloval, tak měla všude otevřené dveře. Myslím si, že žádný slušný člověk se v době té války takhle jako ona chovat nemohl. Podívejte se Adina Mandlová. To byl člověk úplně jiného druhu. Byla velice vzdělaná, uměla řeči. To, že se ocitla v té německé společnosti a že spala tu s tím a tu s tím, to byla její povaha. Ona byla trošku nymfomanka. Měla ráda mužské, a když se jí nějaký líbil, tak do toho šla. A bylo jí úplně jedno, jestli je to Čech, Němec, Francouz, hotentot… prostě to využila pro své tělesné blaho a pak měla zase někoho jiného. Ale ta se nezpronevěřila tím, že by byla dělala nacistické filmy, to, co tedy Baarová dělala, té to bylo jedno. Natočila jeden jediný německý film s Heinzem Rühmannem, který se točil tady v Praze. To byla taková společenská komedie. A nic víc. To si málokdo uvědomuje. Prostě, byl to někdo úplně jiný.
A jak s odstupem doby vnímáte postavu Miloše Havla, strýce bývalého prezidenta Václava Havla? Názory na něj také byly po válce velmi rozdílné.
O Miloši Havlovi toho mnoho nevím. Prostě, byl to bohatý pán, který měl Barrandov, stýkal se s tou smetánkou. Nemyslím si, že někdy někoho udal. A to jsou potom ta měřítka. Že v té válce bylo daleko víc lidí „zapojených“ jen proto, aby oni nebo třeba i jejich děti neměli problémy. Stejně tak to bylo i za naší minulé éry, aby se třeba děti dostaly na vysokou školu a podobně. To se dá také trošku srovnat. Zkrátka, pokud lidi neudali, nezpůsobili někomu neštěstí, tak je to snad omluvitelné. I když já jsem nikdy v žádné partaji nebyla a dívala jsem se na to vždycky trošku skeptičtěji.
Když mluvíme o hvězdách z této doby za války a po válce, co třeba Vlasta Burian? Ten to po válce opravdu odnesl.
To je právě to, že někteří to odnesli. Je pravda, že tenkrát v té válce nebylo mnohým Čechům zrovna příjemné, když se někdo stýkal s německou společností. Burian dovedl perfektně německy, s německou společností se stýkal. Ovšem zase se to týká toho, že on určitě nebyl nacista, určitě nebyl ten, který by byl podporoval to, co se za války dělo. To určitě ne. Patřil mezi ty, kteří byli více na očích, no tak to víte, ta lůza se potom zase zvedla a ukazovala prstem… i když kolikrát to byli právě lidi, kteří měli toho másla na hlavě daleko víc.
V té době byly velké rozpory ve společnosti a i dnes se říká, že je společnost rozdělená. Vidíte nějaké shodné znaky? Třeba trochu i tím, jak se někteří umělci v jistém smyslu „zapojují“ do politiky?
Vy říkáte, že jste byla vychována k úctě k panu prezidentovi Masarykovi. Dnešní prezident se ale přízni v uměleckém světě příliš netěší. Jak vy vidíte Miloše Zemana?
To je těžko říct. Na začátku byl velice chytrý, byl vtipný. To se mi velice líbil, musím říct. Potom udělal chyby, jako každý druhý člověk dělá. Já s ním někdy absolutně souhlasím a někdy si zase říkám – prokristapána, jak je tohle možné?
Psali jsme:
A co bývalý prezident Václav Havel?
No, tak toho jsem znala osobně, jako my všichni. A v té době jsme stáli všichni za ním. Myslím si, že toho udělal hrozně moc. Také byl na nějakou dobu za mřížemi. Já jsem pořád jaksi pro něj. Ono je to těžké. Dnes třeba i o Masarykovi někteří říkají, že nebyl takový, jak se vždycky tvrdilo… člověk se musí vždycky přiklonit k vlastnímu poznání.
Když se ještě vrátím do doby po válce. Dnes se zase hodně diskutuje o vyhnání sudetských Němců i o Benešových dekretech. Jak vy to vidíte jako pamětnice?
No, já to vidím právě tak, že Beneš měl pravdu. Jaképak vyhnání? Co oni způsobili za té války, je pravda. Samozřejmě že nebyli všichni nacisti. Ale to, co za první republiky ten Henlein a Frank tady udělali, jak štvali ty sudetské Němce proti Čechům, to bylo strašné. Já jsem také viděla pak ještě v poslední fázi, jak tady na Lobkovickém náměstí německé rodiny, které zde bydlely, střílely z oken. Ještě nedávno tu byly na každém domě desky se jmény těch, kteří byli 5. května 1945 zastřeleni.
Víte, je to těžké. Mám rakouské příbuzné a moje teta, která bydlela v Olomouci, měla německou státní příslušnost a byla tehdy také odsunuta. Německou státní příslušnost měla z důvodu, že byla Rakušanka. A když Rakousko byla anektované, tak se všichni Rakušani stali automaticky Němci. Takže teta, přestože zachránila kamarádku, která byla Židovka, tím, že donutila svého otce, aby ji adoptoval, byla odsunuta. Víte, je to všechno tak zamotané.
Ale já prostě stojím za tím, že Benešovy dekrety jsou správné. Ostatně odsun Němců byl přece odsouhlasen na Postupimské konferenci.
A jak vidíte naše současné vztahy s Německem?
Tak já bych byla samozřejmě ráda, aby to bylo co nejlepší. Ale ten svět se tak strašně mění. Podívejte se, mně už se nemůže nic stát, bylo mi 93 let. Mě už nikdo nemůže zavřít, nikdo mě nemůže kamenovat... takže já to mohu říct na rovinu. Já absolutně nesouhlasím s paní Merkelovou, s jejím postojem k takzvané uprchlické krizi. A vidíte, zase tenkrát to byl první Zeman, který říkal – ne, ti k nám nesmějí. No, a pak, bohužel, zase třeba řekne něco, kdy si pomyslíte, panebože, jak tohle může takový chytrý člověk říct… ale speciálně s tím, co se týče těch Arabů a dalších, kteří jdou do Evropy, s tím já absolutně nesouhlasím. Stejně jako absolutně nesouhlasím s tím, co se tady děje s těmi Romy, že jsou podporovaní mnohem víc než člověk, který má malou penzi a nemá z čeho žít. Je strašná spousta věcí, které jsou takřka neakceptovatelné…
Ale mluví se o tom, že se prý máme tak dobře, jak jsme se nikdy neměli…
Jak kdo… někdo vydělává miliony, další zase sotva vyjde… já mám penzi, která je o 3 420 korun menší, než stojí můj byt. To je právě to, že máme snad jedny z nejdražších činží v Evropě.
Vy to můžete vlastně porovnat. Žijete napůl v Čechách a napůl v Rakousku…
Tak já jsem teď daleko více tady než v Rakousku. Tam si občas přivydělávám, protože mám menší roli v takovém tom věčném seriálu. Ale zaplať pánbůh za to, protože jinak bych jaksi nevyžila. Já žiji velice skromně, ale na druhé straně bych se nerada stěhovala, pokud mi to zdraví dovolí. Takže na elektriku, plyn a další věci si k důchodu přivydělávám.
Zajímalo by mě, jak byste porovnala mentalitu lidí tady a v Rakousku.
Já jsem víceméně vždy žila hlavně tím divadlem. A to i v Rakousku, dopoledne zkouška, večer jsem hrála. Ale… nedá se to prostě generalizovat. Všude jsou lidé hodní a na druhou stranu i lumpové. Lidé v Rakousku nejsou většinou tak závistiví a nenávistní jako u nás. V tomto směru je to tam daleko poklidnější. I ten mentální standard je tam, myslím, vyšší.
Zmínila jste migranty. Máte pocit, že s nimi mají v Rakousku problémy?
Tak v Rakousku také, ale nejhorší je to ve Francii nebo v Německu, kde jsem zrovna asi před rokem byla. Vystupuji sem tam v takových pořadech o německy mluvících autorech z Prahy. Z těch jsou dnes klasici. Všichni byli rození tak v posledních 14 letech 19. století. Jsou mnohdy daleko obdivovanější v Německu než u nás. U nás je to třeba Kafka, ale další moc ne. Ale i tak, když se tady zeptám, co četli od Kafky, tak často nastává ticho…
V 60. letech jste se vdala za Rakušana a získala rakouské občanství. Žila jste ve Vídni. Neměla jste s tím v tehdejším Československu trochu problém?
Ano, a dodnes se lidi, co se týče historie, na mnohých věcech nedokážou shodnout. Například na tom, jak velký podíl na našem osvobození měla sovětská armáda, jak Američané… jak je to z vašeho pohledu?
Z mého pohledu oba. Jak se potom chovali, to už je jiná.
A jak dnes vidíte naše vztahy s Ruskem? Někteří Rusko vzhledem k okupaci v roce 1968 považují stále za nepřítele.
Podívejte se, jestli nepřítele, to asi ne. Ale mně je prostě Rusko cizí, tam je to úplně jiná mentalita. Ti bolševici tam přece jen zanechali svou stopu.
Letos jsme slavili 30 let od sametové revoluce. Co se nám podle vás během těch porevolučních let povedlo a co ne?
Víte, svoboda je něco jiného než to, co si lidi představují. Lidi se představují, že mohou mlátit psa do krve, protože mají svobodu ho mlátit. To ale není svoboda. Svobodu musí mít člověk v sobě. Není to jen o tom, že můžeme jezdit do ciziny. I když to je samozřejmě jedna z těch pozitivních porevolučních věcí. Také si myslím, že málokterý národ se tak pustil do poznávání celého světa jako Češi. Já jsem tím, že jsem byla vdaná za Rakušana, mohla jezdit po světě už předtím. Takže jsem měla takový „předstih“. Byla jsem ve všech pěti světadílech a viděla jsem toho hodně.
A kde se vám nejvíc líbilo?
Mně se líbilo všude. Dokonce třeba i v Indii, kde to bylo hrozné. Člověk vstřebává tu atmosféru. Ono líbit asi není to správné slovo. Ale kamkoli jsem přijela, tak jsem si říkala, že se tam musím vrátit, že je to tam ohromné, zajímavé. No, už jsem se nikdy nikam nevrátila, protože svět je hrozně veliký a všude je něco jiného.
Takže já znám Severní, Jižní Ameriku. Střední málo, tam znám akorát Mexiko. A my říkáme, že jsme rozdělení. Ale to je tak i jinde ve světě. A bylo to tak vždycky. Dříve byly třeba kasty, což je v různých státech dodnes. Vždycky ti chudí proti těm bohatým. A víte, já to prostě řeknu – ten Marx s tím Engelsem to mysleli v zásadě dobře. Jenomže byli pitomí, že si neuvědomili, že mají co dělat s lidmi. A ti lidi to zkazili a zničili.
Vy říkáte, že jednou z věcí, která se nám revolucí povedla, je svoboda cestování. Ale co naopak vidíte jako minus?
No právě tu honbu po těch penězích. To je smutné. Třeba teď na Vánoce. Dříve jsme seděli pod stromečkem, zpívali jsme koledy. Moje maminka hrála na klavír. Dědeček na housle. Nám se sestřenicí bylo šest sedm let, tak jsme tančily, předváděly se. Bydleli jsme v Olomouci. A celá rodina, všichni, maminčiny sestry s rodinami, jsme Vánoce trávili společně. V baráku byla taková velká místnost s velikánským dubovým stolem a ten byl vždycky tak krásně nazdobený. To byly opravdové svátky. Nikdo se nehádal, naopak. Byli jsme ve večerních šatech, na stole byly stříbrné příbory, nádherné talíře. Bylo to slavnostní. A nehledělo se na to, kdo má větší dárky. Ty dárky byly vedlejší. Jestli jsem dostala panenku, na to si už nevzpomínám, ale na tu nádhernou atmosféru, na tu si vzpomínám dodnes. A to si myslím, že teď už moc není.
Takže myslíte, že to byla lepší doba?
Na závěr se zeptám, co byste lidem přála do nového roku?
Aby se umoudřili. Já miluji Čapka a mám tady pár jeho citátů, které se mi moc líbí. Některé vám odcituji: „Když nemám co dělat, tak pracuji.“ Nebo: „Ženské slzy jsou nejmocnější vodní energií na světě.“ A tady je jeden, který se, myslím, dost hodí: „Děsím se davu. Je to nekrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.“ A s tím souhlasím.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
