Listopadová revoluce před třiceti lety velice radikálním způsobem změnila to, jak se u nás předtím žilo. Když se za dobou od roku 1989 ohlédnete, co nám přinesla?
Po padesáti letech života pod tuhými diktaturami – s nepatrným odlehčením v prvních dvou poválečných letech – si náš národ mohl znovu vyzkoušet život v demokracii. Vedle toho, že jsme se vraceli k tomu, co fungovalo už za 1. republiky, tak v mnohém nastala situace úplně nová. Nejen u nás doma, ale i v celém okolním světě. V jeho tzv. západní části se do aktivní politiky dostávalo stále více sil přesvědčených o nutnosti vzkřísit, zamaskovat a znovu vyzkoušet starý marxismus, zatímco v jeho východní části ještě panovalo velké rozčarování nad fiaskem sedmdesátiletého experimentu s ruským marx-leninismem. Jenže ideologové komunistického světa jsou už od dob jeho vzniku zkušení demagogové, zvyklí nevzdávat se při nastupujících potížích. Proto poučeni vším, co se stalo, znovu hledají cesty, jak proces „inženýrské“ přeměny celého lidstva obnovit. Číňané proto reformují svou zemi velice pozorně tak, aby se jim nepřihodilo totéž, co sovětským soudruhům. A sovětští soudruzi? Stačí si připomenout výrok prezidenta Putina, že největší katastrofou dvacátého století byl rozpad Sovětského svazu.
Za této světové konstelace jsme mohli čekat, že se tento nepříliš optimistický vývoj dříve, nebo později dotkne i nás. Přibližně deset let nás soudruzi nechali na pokoji a pak to postupně začalo. Náš informační prostor je nejméně posledních patnáct let pod dvojí palbou nových z popela vstalých marxistů. Masivnější nápor přichází poněkud nezvykle ze Západu, kde se marxisté usadili v socialistických stranách, skrze ně v socialistických vládách států, a nakonec okupovali i vedení Evropské unie. A východní světové mocnosti? Navzdory tomu, že se formálně od Marxova učení snaží opatrně distancovat, fakticky provozují na vzmáhajících se vlnách svých imperiálních nacionalismů totéž. Skutečnost, že nás Rusové dodnes nepřestali považovat za sféru svého vlivu, nelze popřít. Znáte přece jejich úsloví: „Kam jednou vstoupila noha ruského kozáka…“ A k nám ta „noha“ vstoupila už dvakrát.
Přes ty vámi zmíněné problémy, není s podivem, že se stále najde dost lidí, kteří tvrdí, že před rokem 1989 „bylo líp“?
Lidé, kteří nemají příliš času studovat měnící se mezinárodní vztahy, a těch je mezi námi většina, se vlastně nacházejí v „informačním mlýnu“ marxistických vizí o novém světovém řádu a bránící se demokracie. Není tedy divu, že ti jednodušší z nich si zvolí zkratku, která je jim často nabízena především z východních zdrojů: „Za komunistů bylo líp“. Inu, jak pro koho. Pro líného a málo pracovitého to byl možná ráj na zemi, protože bral zhruba stejně jako pracovitý, nápaditý a vzdělaný. O nějaké svobodě projevu či svobodě informací ani nemluvě. Co dodat? Posledních třicet je dost dlouhá doba, aby tohle pochopil snad úplně každý.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník