Nesouhlasíte s názory Karla Zváry, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Jaroslavy Janderové, Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Matěje Stropnického, Romana Jocha, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody, Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka či Džamily Stehlíkové.
Pane místopředsedo, kandidujete v pražských komunálních volbách pod heslem „Posvítíme si na radnici“. Co konkrétně je třeba z vašeho pohledu v Praze změnit?
Je zapotřebí vážně se zamyslet nad rozpočtem města. Na letošní rok má magistrát v plánu utratit přes 48 miliard, proti tomu stojí příjmy ve výši necelých 37 miliard. To je 11 miliard nového schodku. Město by mělo zajišťovat jen veřejné statky - to, co každý nutně využívá z podstaty, že v městě bydlí či pracuje, ale ne služby, které jsou záležitostí osobního rozhodnutí a preferencí. Pokud totiž někomu platí jeho záliby či způsob života, je to vždy na účet někoho jiného.
Dnešní schodek rozpočtu znamená zvýšení dluhu. A dnešní dluh je zítřejší daň, navíc navýšená o úrok. Částka odpovídající schodku pro rok 2014, tedy přes 11 miliard Kč, jde přitom jen na kompenzace na provoz veřejné silniční dopravy. V Praze sice působí více dopravců než jen Dopravní podnik hlavního města Prahy, ovšem konkurence mezi dopravci neexistuje. V oblasti veřejné dopravy proto chceme začít tím, že umožníme i dalším dopravcům provozovat dopravu v Praze i zastavovat na zastávkách MHD a bez dotací konkurovat zatím dotovanému ROPIDu. Pokud to dokáží za srovnatelnou (tržně udržitelnou) cenu, nejspíš to bude znamenat, že těch 11 miliard kompenzací vůbec není zapotřebí platit z rozpočtu města. Výhledově bychom rádi dotování silniční veřejné dopravy zrušili úplně.
Obecné zásady naší komunální politiky lze nalézt v našich Zásadách obecní politiky. Město by se mělo starat o to, co z principu používají všichni jeho obyvatelé. O infrastrukturu, o bezpečnost v ulicích, o jejich osvětlení. Město, stejně jako kraj či stát, rozhodně nemá podnikat.
Když opustíme komunální politiku a podíváme se do nejvyšších pater, jak hodnotíte současnou vládu? Bohuslav Sobotka tvrdí, že jeho kabinet se na rozdíl od toho Nečasova nehádá, nezatěžují jej skandály a soustředí se na plnění vládního programu. Premiér tudíž nemá podle svých slov zatím důvod k personálním výměnám. Vy byste vyměnil některé ministry?
Je otázkou, kdo je vlastně skutečným šéfem vlády. V České republice vláda rozhoduje ve sboru, premiér proto není v české vládě šéfem v pravém slova smyslu. Za Nečase podle mne byl neformálním šéfem pan Kalousek, nyní je to nejspíš současný ministr financí. Ministr financí je totiž pro ostatní ministry nejdůležitější a bez něj by se Bohuslavu Sobotkovi vláda rozpadla. Připravuje rozpočet a rozhoduje tak o tom, zda budou mít na své záměry peníze či zda budou mít s financováním problémy - rozhoduje o jejich politickém osudu. Premiér pro ostatní ministry tak důležitý není.
Případná výměna ministrů tedy není ani tolik věcí kompetence, jako spíš politické dohody. Být na místě Bohuslava Sobotky, z vlastní iniciativy bych neměnil nikoho. Michal Hašek je totiž jistě připravený Bohuslava Sobotku nahradit v čele ČSSD. Předem neprojednaná výměna ministra by tak mohla být jeho posledním krokem ve vysoké politice.
Aniž bych chtěl nějak hájit Nečasovu vládu, mám za to, že její hlavní skandál, který vedl k jejímu pádu, se ani pořádně nepodařilo vyšetřit. Navíc nešlo o věc politiky, ale o věc zneužití úřední moci pro osobní, ba přímo intimní účely.
Skandály jsou věcí veřejného mínění, jde o medializaci průšvihů. Majitel největší zemědelské firmy v ČR s vládní většinou v Parlamentu nedávno protlačil návrat „zelené nafty“. To není skandál? Asi ne, vždyť značná část hlavních médií v ČR je de facto v rukou stejného člověka.
Psali jsme:
Jak jste zatím spokojeni s vládou Bohuslava Sobotky?Anketa
Pokud bychom se mohli ještě vrátit k ministru financí Andreji Babišovi, dělá podle vás správné kroky?
Pan Babiš ještě neprošel prvním rozpočtovým rokem, je to proto těžké posoudit. Jako ministr financí je úředníkem, musí tedy svoji úlohu plnit v rámci mantinelů, které mu určují zákony. Pokud jde o dlouhodobý vliv, zajímá mne proto to, co se vládní koalice snaží prosadit především v Parlamentu. Zvyšování daňové zátěže (např. spotřebních daní, omluvené intervencemi ČNB) se mi nelíbí. Stát je tu pro občany, měl by jim tedy zajistit stabilní bezpečné prostředí a soustředit se na infrastrukturu, obranu a vymahatelnost práva. Není to tak, že by občané existovali pro stát. Zvyšování výnosů státního rozpočtu je špatná zpráva pro daňové poplatníky – oni to vždy zaplatí. V daních, ve zvyšování cen či v budoucích daních (při zadlužování). Líbilo by se mi rušení státních agend – tedy toho, co stát vykonává (a co stojí daňové poplatníky peníze). Nic takového bohužel nevidím.
ČNB bezprostředně po volbách 2013 zahájila intervence na měnovém trhu. Začala oslabovat korunu a začala tak získávat značné prostředky v cizí měně. Začátkem roku 2014 ministr financí začal „dříve nevyužité rezervy ČNB“ investovat na finančním trhu a získal tím politické body. Ty rezervy přece vznikly díky novým intervencím a nejsou zadarmo. To však nemohu přičítat k tíži panu Babišovi, neboť o intervencích rozhodla ČNB.
Všichni bychom si měli uvědomit, že intervence za oslabení naší měny jsou jen další formou zdanění, odborně se to nazývá „inflační daň“. Takto jsou zdaněni všichni, kteří mají oslabovanou měnu ve své peněžence či na svém účtu, i ti, kteří mají sjednanou mzdu v dané měně. Výnos přitom inkasuje centrální banka a rozhoduje o něm Ministerstvo financí. Platíme za to zdražováním. Exportéři jistě zajásali, protože se na chvíli stali lépe konkurenceschopnými, tuto výhodu však rychle ztratí, neboť se jim kvůli růstu cenové hladiny zvyšují náklady vstupů v ČR. Zaplakali importéři, pokud měli nasmlouvané dodávky v cizí měně a po oslabení za ně v české měně museli zaplatit více, než očekávali. Právě to způsobuje růst cen. Nakonec tak ty nově získané devizové rezervy zaplatí český spotřebitel.
Psali jsme:
Sledujete-li vývoj situace na východní Ukrajině, jsou namístě obavy, že dalším, kdo je na řadě, koho Rusko jaksi pohltí, budou postkomunistické státy východní Evropy, tedy i Česko? Má se český občan bát?
Nemyslím si, že Rusko někoho pohlcuje. Lidé mají své zájmy a v jejich popředí stojí vlastní obživa a přežití. Lidé na východní Ukrajině jsou těsně obchodně svázáni s Ruskem. Je to průmyslová oblast a Rusko je přirozený obchodní partner. Těmto lidem se pochopitelně nelíbí, že se jejich země přibližuje Evropské unii, přesněji řečeno tzv. „vnitřnímu trhu“. Vnitřní trh totiž není totéž jako volný trh. Boří sice bariéry mezi členskými státy na tomto trhu, ovšem také staví nové hranice vůči zahraničí, které není součástí vnitřního trhu.
Tento problém je symptomatický pro celou EU a její okolí. Trh EU se čím dál více uzavírá novými požadavky na výrobky, původ, dalšími regulacemi a obchodními bariérami. Lidé v okolních státech, kteří dříve pracovali ve firmách produkujících především pro země v Evropě, nemají práci, protože jejich zaměstnavatelé nemají odbyt. Ukrajinci na východě Ukrajiny by se po přičlenění do vnitřního trhu ocitli na periferii a ztratili by možnost volně obchodovat se svým tradičním obchodním partnerem. Můžeme se divit, že se jim to nelíbí?
Rusko je po rozpadu Sovětského svazu stále slabé. Nevěřím, že má ambici útočit na své sousedy, zvlášť pokud jsou v obranné alianci. Také jsem přesvědčený, že aktivní obchodní vztahy jsou dobrou prevencí války. Válka samotná je totiž proti zájmům obchodníků i jejich zaměstnanců.
Za nebezpečné považuji další vyostřování sporu a nepodložené obviňování druhé strany. Obavu mám především z lidí, kteří volají po válce či po omezení vztahů a obchodu. Ti totiž připravují prostředí pro budoucí válku.
Psali jsme:
O co podle vás na Ukrajině ve skutečnosti jde? Jaká je podstata celého konfliktu?
Problém Ukrajiny je dlouhodobý a trvá přinejmenším od rozpadu Sovětského svazu. Ač nejsem expert na Ukrajinu, dlouhodobě sleduji pnutí mezi „severozápadem“, který je spíše „prozápadní“, a „jihovýchodem“, který je spíše „provýchodní“. Domnívám se, že Ukrajina může své problémy vyřešit jen důslednou federalizací nebo úplným rozdělením. I Československo mělo podobné vnitřní pnutí. Společný stát vytvořený v roce 1918 nepřežil druhou světovou válku (Slovenský štát 1939-1945), v roce 1969 následovala federalizace a na přelomu let 1992 a 1993 došlo k rozdělení. Sami víme, že je to uskutečnitelné. Stát, se kterým se zjevně neztotožňují obyvatelé části jeho území, nemá podle mne na této části území žádnou legitimitu a je hloupost držet jej pohromadě násilím.
Věřím, že Ukrajincům samotným se válčit nechce – a to ani těm od Lvova, ani těm od Doněcku. Čím déle konflikt potrvá, tím těžší bude překonat postupně se rozvíjející pocity křivdy a antipatii. Je těžké skamarádit se s člověkem, který možná zastřelil příslušníka vaší rodiny, protože bojoval „na druhé straně“.
Souhlasíte se sankcemi proti Rusku? Nakolik podle vás tato opatření ovlivní naši ekonomiku?
Nesouhlasím se sankcemi, zvláště s omezením obchodu. Čím méně budeme obchodovat, tím méně budeme závislí na dobrých vzájemných vztazích. A tím bude hrozba války větší.
Vyžadují dle vašeho mínění množící se konflikty po celém světě, které musí řešit NATO, razantní zvýšení obrany členských států včetně ČR? Když se podíváme na jiné země, které zvyšují výdaje na obranu, u nás hrozí, že kvůli růstu HDP klesne podíl obranných výdajů na 1,1 procenta, ačkoliv jsme přijali mezinárodní závazek dávat na obranu minimálně dvě procenta.
Myslím si, že bychom se měli soustředit na vlastní obranu a na schopnost pomoci spojencům při jejich vlastní obraně. Mezi obranu přitom neřadím expediční mise někam do Asie či do Afriky. Připomínám přitom, že bývalý ministr obrany Alexandr Vondra v DVtv nedávno řekl: „Ale zato Američané, když se rozhodli, že budou dál spoluručit za evropskou bezpečnost, chtěli, aby evropské země s nimi pomáhaly řešit ty důležité věci i ve světě. To je důvod, proč jsme šli do těch misí - ten základní." Vysvětluji si to tak, že se účastníme expedičních misí výměnou za ochranu ze strany USA. Já za základní závazek člena NATO považuji schopnost účinně se samostatně bránit a nebýt tak pro alianční partnery jen přítěží.
Zlepšení obranných kapacit potřebujeme – ale pro vlastní obranu, ne kvůli zvyšujícímu se počtu konfliktů ve světě. Skončeme s podporou tzv. Bushovy doktríny preventivních válek a soustřeďme se na obranu České republiky a na schopnost pomoci spojencům, pokud je někdo napadne.
Psali jsme:
Jak v tomto kontextu reagujete na zprávu, že NATO se kvůli Rusku chystá vybudovat základny ve východní Evropě? O posílení stojí zejména Polsko a pobaltské státy.
Když se tak zúčastněné státy dohodnou, tak ať základny postaví. Jak už jsem řekl, každý by se měl snažit především zajistit vlastní obranu – ať samostatně, nebo s pomocí aliančních partnerů.
Jak podle vás dopadne konflikt na Ukrajině a zároveň i občanská válka v Iráku? Udělal v obou případech Západ chyby?
„Západ“ udělal chyby nejen v Iráku, ale i na mnoha dalších místech. Dává skupinám lidí přísliby budoucích výhod a často rozpoutá něco, z čeho dokážete jen utéct. U války v Iráku jsou navíc pochybnosti o její legitimitě – zpochybnil ji v roce 2004 generální tajemník OSN Kofi Annan, při interpelaci v parlamentu v roce 2010 Nick Clegg i komise nizozemské vlády. V Iráku „koalice“ odstranila režim Saddáma Husajna a tím vytvořila vakuum, kterého po stažení využily sunnitské milice. USA tak nyní podporují zbývající spojence (Kurdy na severu a šíitskou vládu na jihu) za podpory Ruska a Íránu. Kdyby nešlo o lidské životy a strádání, bylo by to úsměvné.
Jak to dopadne v Iráku a Sýrii, to si netroufám předpovídat. Nejsem arabista ani specialista na islám. A o sunnitský a šíitský islám nejspíš v boji jde také, kromě získání moci. Máme vůbec právo rozhodovat o tom, jak mají lidé v Iráku či Sýrii žít?
Na Ukrajině šlo o podobnou chybu - o příslib partnerství s EU a budoucí asociační smlouvy – tu se Ukrajina chystá ratifikovat ještě před říjnovými volbami. Do konfliktu, který stál na začátku současné války, přitom politicky zasáhl i bývalý ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg tím, že podpořil demonstranty na Majdanu. Nemyslím si, že Janukovyč byl dobrým prezidentem, ale současná situace je strašlivá. Snažit se udržet stát pohromadě pomocí raketometů střílejících na města je podle mne nepřípustné. Přitom to nemuselo dojít tak daleko, na počátku dokázali transportéry ukrajinské armády zastavit neozbrojení civilisté. To přece muselo být jasným signálem pro zahájení jednání o federalizaci či rozdělení Ukrajiny.
Doufám, že na Ukrajině nakonec zvítězí zdravý rozum a dojde k rozdělení státu. Jen není jisté, kolik lidí to ještě bude stát život, zdraví a střechu nad hlavou.
Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?Anketa
Jak se stavíte k informacím o narůstající migraci například Afričanů do Itálie, ale i muslimů do dalších zemí? Jaký postoj by měla EU vůči nim zaujmout?
Nás se tento problém příliš netýká, a to hned ze dvou důvodů. Nejsme u moře poblíž Afriky a především nemáme žádná lákadla pro ekonomické imigranty. V jiných zemích tvoří původní imigranti velkou část elektorátu a politici kandidující ve volbách se snaží zalíbit se jim. Podporováním ekonomických přistěhovalců je k emigraci pobízejí, navíc pomáhají vytvářet generaci, která se učí žít s nataženou rukou a čekající na dávky.
U nás je imigrantů také mnoho, ale jiných. Je zde mnoho Ukrajinců, Vietnamců i Číňanů. Ovšem to jsou ti, kteří zde pracují. Peníze získávají za svoji užitečnost pro druhé – za svoji práci. Pracují na stavbách, jejich večerky jsou otevřené dlouho do noci. A většina z nás je ráda, že je máme.
Evropská unie je takový stát-nestát. Od Lisabonské smlouvy má totiž pravomoci, které jednotlivé státy nemohou vetovat a ve skutečnosti vzal členským státům velkou část suverenity. EU by rozhodně neměla uprchlíky „přerozdělovat“. Za chybnou imigrační politiku jednoho státu by totiž platil druhý. A tak by stát se špatnou imigrační politikou neměl motivaci takovou špatnou politiku změnit.
Nechme tedy každý stát, ať si o své politice rozhoduje sám. Pokud budou mít státy různé politiky, budou se moci poučit z chyb ostatních. Pokud budeme mít jedinou politiku nadiktovanou z Bruselu, chybu ani nepoznáme, protože neuvidíme, jak to dělají jinde. Pokud by Evropská komise byla nadána „boží neomylností“, potom by snad jednotná politika mohla být vhodná pro všechny. Obávám se však, že eurokomisaři žádnou „boží neomylností“ nadáni nejsou, stejně jako jí nejsem nadán ani já.
Ing. Karel Zvára, Ph.D.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
