V rozhovoru pro Reflex říkáte – a je to v titulku – že (někteří) rozmazlení Češi si nemohli odpustit dovolenou u moře. Čímž asi hodně lidí naštvete, ale minimálně stejný počet s vámi bude souhlasit. Je fakt, že na začátku března si mnozí neodpustili zimní dovolenou v té době covidem již těžce zasažené severní Itálii, a dost pravděpodobně se podíleli na přísunu koronaviru do Česka. Přesto tato zkušenost nepomohla. Co k tomu říci?

Ten rozhovor je měsíc starý. Tehdy tu nebyla druhá vlna covidu, a mě čím dál víc na sociálních sítích štvaly fotky lidí z pláží. Ne proto, že jsem k moři sám nejel, ale proto, že jsme všichni přece zaznamenali opakované výzvy vlády: zůstaňte letos v Česku. I ta pitomoučká rýmovací kampaň státních drah se o to snažila. Ale cestování je návykové. Mnozí lidé prostě museli k móři, no tak jeli. Teď už od některých z nich zase čtu nabádavé statusy o klimatické změně. Trochu mě to míchá.

Samozřejmě, že se lidi na dovolených chovají nevázaněji, a v zahraničí tuplem; kdo zná chování cizinců v Praze, ví, o čem mluvím. Jinak by to ani nebyla dovolená. Jenže letos šlo právě o to, trochu se dobrovolně omezit z důvodu předběžné opatrnosti. Víte, ti, kdo museli i letos do zahraničí na dovču, jsou často titíž, kteří jinak obvykle všem ordinují ohleduplnost a solidaritu. Já tohle chování beru jako velký projev bezohlednosti. A nejde o to, že bych měl z viru strach, pro mne jsou jen, jako asi pro každého, otravná ta omezení; pro mnoho lidí s různými chorobami a pro staré lidi ale navíc skutečně rizikový je.