Bělorusko jako samostatný stát vzniklo až rozdělením Sovětského svazu v roce 1991. Jaké státní útvary byly na jeho území předtím?
Bezprostředně před rokem 1991 to byla sovětská socialistická republika. Pokud se podíváme dál do dějin a začneme od počátku, tak území dnešního Běloruska patřilo k oblasti tzv. Kyjevské Rusi, což byl východoslovanský raněstředověký stát v oblasti mezi Baltem a Černým mořem, který byl vystavěn na „páteři“ řeky Dněpr a k jeho dědictví se hlásí dnes Ukrajinci (ti ho přejmenovali na Rus-Ukrajina), Rusové a Bělorusové. Tedy, řekneme v kostce, že sdílí historickou státnost v jejich kořenech.
Ve 12. a v 13. století se celý tento útvar rozpadl do údělů, údělných knížectví. Tuto fragmentaci posílila také expanze Mongolů do velké části této oblasti. Na území Běloruska vynikalo knížectví Polocka a Turova. O něco později se v této oblasti začala formovat Litva, která se v 14. století v personální unii spojila s Polskem, tedy Polským královstvím. Podle některých názorů se pojem Bílá Rus začal objevovat ve 14. století a měla buď označovat Rus, která neplatila tribut Zlaté hordě (mongolské říši). Jiná teorie má za to, že „bílá“ označuje Rus, která byla zachráněna před polskou (čtete katolickou) nadvládou a vrátila se k Rusku.
Území Běloruska se tak do 18. století připadala Litevsko-polské Rzeczipospolite. Následně připadlo Ruské říši, což byl důsledek úpadku polsko-litevského státu a expanze Ruska, což byly dva procesy, které šly ruku v ruce. V podstatě od 18. století až do roku 1991 je Bělorusko, ať jako soubor gubernií Ruské říše nebo jako sovětská republika spojeno s Ruskem. Před tím to bylo Polsko. V roce 1918 na pár měsíců existovala Běloruská národní republika jako první, krátký pokus o národní samostatnost ve 20. století.
Jak je to s Běloruskem a Bělorusy jako národem? Mají rozvinutou vlastní identitu, vlastní jazyk a další atributy národa?
Rozhodně má. Za posledních skoro 30 let se běloruská identita a pocit suverenity ještě posílila, a to navzdory tomu, že se v Bělorusku například mluví víc rusky než bělorusky. Mimochodem, za nejméně posledních 15 let k tomu přispěl i sám Alexandr Lukašenko, a tento trend ještě upevnila ukrajinská krize a její dopady. V roce 2015 už Lukašenko kandidoval na prezidenta s jasným heslem „nezávislé Bělorusko“ a hned v roce 2014 vystoupil poprvé od 90. let před parlamentem s projevem v běloruském jazyce. Jazykově v něčem Bělorusko připomíná například Irsko, které je taky (až na malou část) samostatná země s vlastní identitou i jazykem, přesto se zde mluví hlavně anglicky. Bělorusko dnes má vlastní stát, jazyk, vlastní dějinné vyprávění a většina obyvatel se idenfitikuje jako Bělorusové (83,7 %).
Bělorusko se, tak jako Ukrajina pod ním, po rozdělení SSSR stalo jakýmsi „nárazníkovým státem“ mezi Ruskem a zeměmi střední Evropy, které se později staly členy NATO. V případě Ukrajiny to bylo vnímáno velmi citlivě, byly k tomu uzavřeny dokonce mezinárodní dohody (třeba Budapešťské memorandum). Jak to bylo v případě Běloruska?
Postavení Běloruska velmi silně ovlivňuje proces expanze Evropské unie a expanze NATO na východ na jedné straně a na druhé napjatá reakce Ruska na tento dvojí proces. V posledních letech je pro něj i dost špatnou zprávou militarizace východní hranice NATO (která je západní hranicí Běloruska), protože se tak dostává pod ruský tlak z hlediska posílení role nárazníku pro Rusko. Historicky leží Bělorusko v bezpečnostně citlivé oblasti pro jakýkoliv konvenční útok na Rusko ze západu – stačí se podívat na trasy útoku Napoleona i Hitlera v nějakém historickém atlasu. Vedle toho je tu i další role Běloruska – není jen nárazník, ale je také ruský most do Evropy politicky, kulturně a fakticky i třeba dopravně.
Ve srovnání s Ukrajinou Bělorusko velmi úzce spolupracuje s Ruskem a patří do všech významných postsovětských organizací, do Organizace Dohody o kolektivní obraně, do Společenství nezávislých států, do Eurasijské ekonomické unie a dalších. Na území země jsou dvě vojenské základny Ruské federace, obě mají především strategické komunikační funkce. Běloruská společnost má k Rusku jiný vztah než Ukrajina.
Bělorusko vzniklo na konci roku 1991, v roce 1994 byl jeho prezidentem zvolen současný prezident Alexander Lukašenko s poměrně radikálním programem. Co se v zemi odehrávalo mezitím, a jaké byly hlavní důvody Lukašenkova úspěchu?
Lukašenko a jeho systém nadvlády je nepochybně produktem svojí doby, vznikl v určitém kontextu a reagoval na něj. Roky 1991 až 1994 byly pro Bělorusko rovněž krizové jako v ruském případě. S tím rozdílem, že Bělorusko čelilo sociální a ekonomické krizi mnohem spíš v důsledku gajdarovské „šokové terapie“ v Rusku, než v důsledku vlastních radikálních reforem. Byl to, jak to popsal běloruský politolog Vladimir Rodvo, šok bez terapie.
Právě vývoj v Rusku byl motivací k zabrzdění, které pak plně realizoval Lukašenko. Navíc, zdejší politické vedení po roce 1992 byla v podstatě sovětská nomenklatura, která se s rozpadem SSSR ocitla včele nezávislé země. V roce 1994 ostatně kandidoval na post prezidenta proti tehdejšímu premiérovi Vjačeslavu Kebičovi, který byl členem komunistické nomenklatury, která jaksi „zdědila“ nezávislé Bělorusko po rozpadu SSSR. Lukašenko programově představoval konzervativní reakci společnosti na hrozby sociálního a ekonomického propadu, podobně jako v Rusku. Lze to vidět jako obranný mechanismus proti chaosu.
Programově byl proti nomenklatuře a vlastně proti její demokratické kontraelitě jako jakási „třetí síla“. Lukašenko namixoval populismus se sovětskou nostalgii a s některými sovětskými praxemi – patří sem velká míra redistribuce, státní regulace v ekonomice, včetně cenové politiky v případě základního zboží, státních monopolů a třeba i umělé nebo řízené zaměstnanosti. Akcentoval také stabilitu a bezpečnost, velmi podobně jako všechny postsovětské režimy. Stylizoval se do někoho, kdo obnoví nejen narušené hospodářské vztahy v Bělorusku, ale i SSSR, po kterém byla v Bělorusku tehdy poptávka (například v létě 1992 mělo 52,6 % negativní vztah k rozpadu SSSR, a pozitivní jen 30, 7 %.).
Kdo je vůbec Alexander Lukašenko? Jaká je jeho minulost před rokem 1994?
Lukašenko má za sebou celkem běžnou sovětskou kariéru. Studium, vojenská služba, komsomol a členství v komunistické straně. Během 80.let vystřídal postupně několik míst, a nakonec se stal ředitelem sovchozu, což bylo v podstatě něco jako státní statek (na rozdíl od kolchozu, což byla spíše kooperativa či JZD). Politickou kariéru začal Lukašenko za perestojky, v roce 1990 se stal poslancem běloruského Nejvyššího sovětu (parlament). Je zajímavé, že to byla právě jeho parlamentní a opoziční činnost, co ho katapultovalo do vysoké běloruské politiky během začátku 90.let. Do roku 1994 neměl žádnou funkci v exekutivě.
V roce 1997 Bělorusko uzavřelo s Ruskem „Svaz Ruska a Běloruska“ jako konfederativní uskupení. Jak tato spolupráce funguje?
Svazový stát je specifický útvar. Na jednu stranu jsou v něm prvky federativního uspořádání, na druhé má ale charakter mezinárodní organizace. Asi nejhmatatelnějším na fungování je skutečnost, že občané Běloruska i Ruska se mohou volně stěhovat a pracovat v jedné nebo druhé zemi a netýká se jich žádná běžná migrační procedura. V řadě momentů zůstává ale svaz z politických důvodů nedokončen – nikdy nevznikla ani společná měna, ani některé plánované instituce, a dokonce nemá ani žádné symboly (vlajku, znak).
V posledních zhruba 15 letech nemá Lukašenko o nějaké efektivní politické fungování svazu zájem, protože s nástupem Putina zjistil, že nemá šanci být v čele svazu, který částečně stojí na sovětské nostalgii. Ta byla tehdy silná v Bělorusku a vracela se i do jelcinského Ruska, které pociťovalo stále větší frustraci vůči nemožnosti integrovat se do západních struktur. (Mimochodem, skoro 83 % Bělorusů v roce 1991 hlasovalo za zachování SSSR. V RSFSR to bylo jenom 71 % a na Ukrajině kolem 70 %, aby čtenáři měli představu.) Zároveň je svazový stát jaksi zastíněn jiným integračním projektem, kterým je Eurasijská ekonomické unie.
Dohodu Alexander Lukašenko uzavřel původně s Borisem Jelcinem, dočetl jsem se, že jeho nástupce Vladimír Putin o tuto spolupráci původně neměl příliš velký zájem. Jak se vyvíjel jeho vztah k tomuto uskupení a ke spolupráci s Běloruskem?
Prezident Putin začal po roce 2000 graduálně prosazovat pragmatickou, a ne nostalgickou politiku vůči postsovětským sousedům. Vztahy se staly víc transakční, dotované ceny ropy a plynu se buď omezovaly /zvyšovaly, nebo se za ně muselo „platit“ jinak. Využívaly se mocenské asymetrie vzájemných vztahů, a to oběma stranami, protože Lukašenko začal Putinův pragmatismus zrcadlit. Zároveň dal Putin najevo, že tím silnějším hráčem je teď on, což v podstatě pohřbilo ambice Lukašenka.
Myslím, že mnohem funkčnější je pro Rusko a Bělorusku v současnosti Eurasijská ekonomická unie než svazový stát. A jak jsem už naznačila Bělorusku dnes akcentuje vlastní identitu a suverenitu. V tom se mimochodem shodne Lukašenko s většinou politické opozice. Bělorusko nechce bližší politickou integraci s Ruskem, což je také překážka pro reálné fungování svazového státu. Před časem se spekulovalo, že svazový stát má být pro Putina způsobem, jak zůstat u moci. Pokud to tak bylo, tak z toho zcela očividně sešlo a bylo to spojené s odporem Lukašenka, který ale odráží nálady v běloruské společnosti.
Alexandra Lukašenka v roce 2005 Václav Havel nazval jako „posledního diktátora v Evropě“, již rok dříve mu psal protestní dopis tehdejší prezident Václav Klaus. Je podstata Lukašenkova režimu skutečně diktátorská? A když jej srovnáme se zvyklostmi v ostatních zemích postsovětského regionu, ovlivněných sovětskou totalitou, jak moc se jim vymyká?
„Poslední diktátor Evropy“ není nic jiného než klišé, není to analýza čehokoliv. Zní to mediálně dobře, ale to je asi tak všechno, nic víc to nesděluje kromě nějakých negativních emocí. Pokud se podíváte do odbornější literatury tak v ní už máte celou škálu hodnocení. Většinou se skloňuje slovo autoritářství, autoritářský režim, který je s různými nuancemi přítomen v celém tomto regionu – jednak jako východisko z rozpadu sovětského systému a jako jeho dědictví.
Například politolog Matthew Frear hovoří v rozsáhlé studii o Bělorusku za Lukašenka o „adaptivním autoritářství“. Vyjadřuje to dynamičnost režimu ve vztahu ke společnosti, kterou ovládá i zastřešuje. Jeden ze zásadním Freareho pozorování je, že Lukašenkovo autoritářství nehraje hru s nulovým součtem, a to ani proti protivníkům, ani proti politickým alternativám.
V případě Lukašenka je možné sledovat velmi silnou personalizaci, které podle mého názoru předčí současné Rusko. Bělorusko je to, co lze nazvat jako „hyperprezidentský“ systém, ve kterém skoro všechny nitky končí u exekutivy, u silného prezidenta. Takže existuje skutečně silná nerovnováha mezi exekutivou, legislativou a soudnictvím. Prezidentovi asistují ve výkonu moci slabé nebo záměrně oslabené instituce, včetně například slabých politických stran a slabého parlamentu.
Lukašenko se postaral o to, aby v systému neměl skutečnou konkurenci, byl vnímán jako jediná alternativa (tj. jako někdo, ke komu není alternativa), a to jak doma vůči elitám/opozici, tak vůči partnerům, zvláště pak vůči Rusku.
Stojí Lukašenkův režim pouze na represi, nebo existuje nějaká „společenská smlouva“, díky které většinová společnost akceptuje jeho režim do určité míry dobrovolně?
Nepochybně ano, existuje společenská smlouva či existovala. Nikdo nemůže být 26 let včele země jenom za pomoci násilí, represí, zatýkání a útlaku celé společnost 24/7. Jednak je dobré si vzpomenout, jak se Lukašenko dostal k moci, co nabídl a v jakém kontextu. Tedy, že autoritářství je tu odpovědí na společenskou poptávku po bezpečnosti a stabilitě v kontextu nějakého špatně zvládnutého otřesu. Jednak odpověď nabízí už sám pojem „autoritářství“, které se odvozuje od slova autorita – ta je opakem násilí, je to moc, která vyžaduje nějakou formu legitimity.
V Bělorusku je nepochybně represe součástí politického systému, ale není to jeho jediný pilíř či způsob udržení se u moci. Je třeba rozumět tomu, že nadvláda není nikdy jenom otázkou násilí nebo represe, funguje mnohem jemněji a sofistikovaněji a vždycky souvztažně – vládnoucí a ovládání spolupracují. Řečeno jednoduše, Lukašenkův režimu musel značné části běloruské společnosti vyhovovat.
V Bělorusku se již v minulosti objevily protesty, často právě kolem prezidentských voleb. V čem se od nich liší ty letošní?
Na prvním místě je to masovost. Lukašenkův režim je na jednu stranu na protesty kolem voleb už zvyklý. Obecně se snaží o to, aby je neutralizoval anebo (ideálně) jim dovedl prostřednictvím kombinace represe a byrokratických pravidel zabránit. To se tentokrát nepovedlo a násilí, které režim začal mu ve skutečnosti velmi neprospělo. Spíš to přispělo k větší mobilizaci, takže se nepovedlo ty protesty odizolovat a nechat vyšumět. Zatím to na to nevypadá.
Druhým faktorem je, že protesty se víc, než kdy jindy týkají továren a dělníků, což byla v rámci společenské smlouvy režimu a společnosti dost silná základna Lukašenkovy legitimity. Mluvíme o ekonomice, kde asi 60 % pracovních míst vytváří stát a 60 % ekonomiky je ve vlastnictví státu. Aktivizace lidí z továren proti režimu, na kterém jsou fakticky závislí, naznačuje, že společenská smlouva eroduje, rozpadá se a že represe už nemá dostatečně preventivní efekt.
Tohle ukazuje na to, že Lukašenko se dostává do dost problematické situace a v udržení u moci bude závislý na silovickém (bezpečnostním) aparátu a na posílení represí. V současnosti začal režim zatýkat lídry stávek v továrnách, což je podle mého názoru chyba. Z dlouhodobého hlediska je to neudržitelná situace.
Má Alexander Lukašenko důvěru většiny Bělorusů?
To je otázka, na kterou neznám odpověď. Nejsou k dispozice spolehlivé průzkumy, takže si tu nechci nějak vymýšlet. Víme, že před volbami čelil Lukašenko poklesu podpory, což nepochybně souviselo s tím, jak liberálně se postavil ke koronavirové pandemií (zatímco léta skloňoval bezpečnost a dělal ochranitelskou, paternalistickou politiku, najednou byla ekonomika víc než lidi). Na ulicích jsou tisíce lidí, ale samozřejmě, že to není určitě většina z 9 milionů Bělorusů. Zásadní je, jak moc je protestně naladěná Lukašenkova volební základna, či zda už došlo k jejímu rozdrobení. Všimněte si, že Světlana Tichonovskaja v posledních dnech apeluje jednak na dělníky v továrnách, aby pokračovali ve stávkách, a jednak na siloviki, aby nešli proti vlastním lidem. Vědomě tak míří na dva důležité opěry Lukašenkova režimu.
Mnoho lidí na Západě se před týdnem děsilo, že by do Běloruska mohlo aktivně vstoupit Rusko se svou armádou. Byla tato možnost podle vás reálná?
To je asi tak poslední věc, kterou by Putin teď potřeboval vstupovat do Běloruska vojensky. V době, kdy se s Lukašenkem třese trůn, je to recept na to, jak o Bělorusko (to se fakt nerovná Lukašenko), které potřebuje, přijít a zavařit si na opravdu velký celoevropský problém. Pohřbil by fakticky i Eurasijskou ekonomickou unii. Zato se zase ukázalo, jak spousta lidí v politice a médií myslí ve vzorečcích z minulosti. A že vůbec neumí Putina číst, dokonce neumí dělat rozdíly mezi situací na Ukrajině (a na Krymu) v roce 2014 a v Bělorusku v roce 2010. Tristní.
Co vůbec znamená Bělorusko pro dnešní Rusko? Co přináší vzájemnému partnerství? A jaký je v současnosti vztah obou vůdců?
Jak už jsme si řekli, jednak je to jednak nárazník v čistě vojenských propočtech. Bělorusko je ale i určité „okno do Evropy“, především v situaci, kdy expanduje NATO a EU, které dnes fakticky s Ruskem nepočítají jako s evropským faktorem s legitimním zájmy. Dále je Bělorusko pro Rusko pořád důležitá tranzitní země pro ropu a plyn; zároveň je odběratelem ruské energie, což je předmětem asymetrické ale vzájemné závislosti obou zemí. Je to důležitý ekonomický partner, odbytiště pro ruské exporty, partner v projektu Eurasijské ekonomické unii, země, kam směřují ruské investice. A je to země s velmi silnými kulturními vazbami, i když to neznamená, že by Bělorusové neměli vlastní národní identitu. Pak jsou tu ještě další významy: například význam Běloruska pro ruský vojenský průmysl. V závodě MZKT, kde byl Lukašenko před pár dny a kde vypukla stávka, se pokud mám dobré informace, vyrábí těžká nákladní vozidla, které jediné jsou schopny uvést protiraketové systémy ruské výroby S-300 až S-400 a také raketové systémy Směrč a Uragan či mobilní raketový systém Iskander.
V současnosti se domnívám, že vztahy mezi Lukašenkem a Putinem byly napjaté, což odráží krizi dosavadního modelu vzájemných vztahů, která nabírala na obrátkách v podstatě od ukrajinské krize. Na jednu stranu Lukašenko posílil suverenitu a upustil od jakýchkoliv serióznějších pokusů o integraci s Ruskem a na druhou mu ukrajinská krize mu umožnila využít západ jako vyrovnávací faktor vůči Rusku. Ruská strana se sice snažila využít svých pák na Lukašenka, tradičně je to dovoz ropy a plynu a otázka jejich ceny, ale k nějakému výsledku ve smyslu pevnějšího připoutání k Rusku to nepřivedlo. Ústupky ale nezískal ani Lukašenko od Putina.
Je podle vás pravděpodobné, že v Bělorusku dojde k opakování scénáře z Ukrajiny přelomu let 2013 a 2014?
Ne i ano. Bělorusko není Ukrajina, takže se tam těžko může opakovat vývoj z Ukrajiny. Bělorusko je personalistické adaptivní autoritářství bez silných oligarchů, kteří se perou o moc a zdroje jako na Ukrajině. Na první pohled tam jsou rozdíly: neprotestuje se proti geopolitickému rozhodnutí „kam Bělorusku patří“ (Asociační dohoda). Neexistuje tu vyostřený, polarizovaný vztah mezi západem země a východem země. Opozice v Bělorusku má v podstatě zatím jeden hlavní program, kterým jsou nové volby a mobilizuje proti nepoctivým volebním výsledkům. Další body programu jsou spíš nejasné nebo jen v obrysech. Majdan 2013-2014 byla barevná revoluce na n-tou, která přešla v násilnou změnu režimu, která vedla k obratu na západ.
Prezident Porošenko z televize NBC: Pane Putine, opusťte Ukrajinu
Otázkou je ale samozřejmě, čím se naplní „revoluční prostor“ po dosažení (potenciálního) cíle, kterým jsou “jenom“ nové volby podle nových pravidel. Revoluční jednota se většinou rozpadne a na povrch vyplavou jiné zájmy, které mohly být v době revolučního kvasu vědomě zamlčeny. Další otázkou, která s tím bohužel souvisí, je potom role vnějších aktérů, Ruska a Evropské unie. Ta role je i přes ruská slova o „nevměšování“ zásadní. Na Ukrajině se sice napřed dohodly, ale EU pak dohodu pod tlakem Majdanu nectila a neobešlo se to bez velmi závažných důsledků. Pak je tu možnost moldavského vývoje (2019), kde se dohody mezi EU a Ruskem dosáhlo. Na odpověď si musíme počkat.
autor: Jakub Vosáhlo
