Zpráva o smrti kardinála Dominika Duky zasáhla nejen církev, ale široké obyvatelstvo a osobnosti nejen u nás, ale i v blízkém i vzdáleném zahraničí. Proto se na úvod zeptám ve dvou rovinách. Kým byl pan kardinál pro vás osobně a kým podle vašeho mínění byl pro církev a pro Českou republiku? Koho jeho odchodem ztrácíme?

Otec Dominik pro mne byl, a stále je, vzorem duchovním i lidským. Ale ono nelze od sebe obojí oddělit. Byl Kristův se vším všudy. Znalec Písma svatého, mariánský ctitel, a zároveň pastýř, který měl blízko k člověku. Dobrý pastýř se snaží přibližovat Bohu, který miluje všechny lidi bez rozdílu jako své děti. Takového znám otce Dominika. Církev ztratila skutečnou osobnost a zároveň získala v nebi mocného přímluvce. V každém případě ale ztrácíme odvážný a nebojácný hlas v tomto hluboce zraněném světě.

O Dominiku Dukovi již mnozí jemu blízcí řekli, že byl velmi obratný diplomat, že nikoho slovně „nefackoval”, ale držel se zásady říkat pravdu s láskou, umět vysvětlit a zaobalit. Do jaké míry se tento přístup projevoval v jeho vztahu s vaším bývalým šéfem, prezidentem Milošem Zemanem?

Bylo to více než vztah mezi kardinálem a prezidentem. To by byl do jisté míry jen společenský vztah zástupců církve a státu. Zde bylo něco víc. Lidská důvěra, kdy setkávání zasahovalo silně do duchovní sféry. Samozřejmě tento vztah prospíval objektivně nalézání společné řeči mezi církví a republikou. Vždyť právě díky tomu byly vyřešeny citlivé otázky správy v areálu Pražského hradu. Český stolec knížecí, královský, císařský a prezidentský je nejen centrem světské moci, ale i duchovním středobodem vlasti.

Miloš Zeman se s panem kardinálem často setkával i po svém odchodu z Hradu a nyní zdůraznil, že ho měl velmi rád. Sám jste byl mnoha jejich setkáním přítomen. Můžete popsat v jaké atmosféře probíhala? A jak se projevoval jejich v řadě věcí odlišný náhled na svět?