Paní inženýrko, sudetoněmecký landsmanšaft pro vás není téma posledních týdnů. Už před více než dvaceti lety jste jako moderátorka Sedmičky otevírala otázky Benešových dekretů, majetkových nároků a vazeb části české politiky na sudetoněmecké struktury a skončilo to policejním výslechem. Když dnes sledujete sjezd landsmanšaftu přímo v Brně, vrací se stejné téma jen v novém obalu?

Ano, přesně to si myslím. Jen se změnil slovník a marketing. Dříve se otevřeně mluvilo o majetkových nárocích, dnes se používají slova jako smíření, evropské hodnoty nebo dialog. Ale podstata zůstává stejná. Pořád jde o tlak na reinterpretaci výsledků druhé světové války a poválečného uspořádání Evropy.

Když jsem o tom mluvila před dvaceti lety, část médií a politiků se mě snažila vykreslit jako někoho, kdo zbytečně otevírá nepříjemná historická témata. Dnes ale vidíme, že otázky kolem sudetoněmeckého landsmanšaftu nezmizely — jen se o nich mluví opatrnějším a uhlazenějším jazykem. Dnes vidíme, že se celý problém posunul přímo do centra veřejného prostoru. Sjezd landsmanšaftu v Brně není náhodná kulturní akce. Je to silný symbolický krok. A ještě silnější je reakce části českých elit, které předstírají, že jde jen o folklor a smíření.

Mně nejde o nenávist vůči Němcům. Jde mi o historickou pravdu a o obranu české státnosti. Národ, který ztratí paměť, totiž velmi rychle ztratí i schopnost bránit vlastní zájmy.

Vy jste upozornila na to, že landsmanšaft mluví jinak k Němcům a jinak k Čechům. Navenek slyšíme slova o smíření a dialogu, zároveň se v dokumentech landsmanšaftu objevují formulace o zrušení dekretů a „spravedlivém vyrovnání“. Kde vidíte jádro problému? V samotném sjezdu, nebo v tom dvojím jazyce, kterým se celé téma veřejnosti podává?