Pane Zusko, minule jste zakončil náš rozhovor tím, že ve své umělecké tvorbě nechcete aktuální témata řešit formou „kázání“ či demonstrace, ale metaforou a náznakem. Co Vás vede k takové zdrženlivosti?
To není zdrženlivost, to je o citu pro divadlo, do kterého kázání a prvoplánové manifestace dle mého prostě nepatří. Když vzpomenu například Voskovce a Wericha, v jejich hrách se hojně objevovalo něco, co nazýváme politickou satirou. Ale ani ta však nebyla vždy úplně prvoplánově přímočará a ukrývala se v metaforách, i když snadno pochopitelných, - viz například jejich píseň David a Goliáš ze hry Těžká Barbora. Ač se jedná o “variaci” na biblický příběh, všem bylo jasné, že David je Československo a Goliáš nacistické Německo. Krom toho zde jde i o kritiku nastupující cenzury a varování před pasivitou a zbabělostí společnosti. Píseň opřená o biblický příběh, který ukazuje že odvaha, inteligence a morální převaha často vítězí nad jakkoli velkou silou a brutalitou... Jsem přesvědčen o tom, že ukrytí samotné konkrétní dobové výpovědi do jiného kontextu je zaprvé daleko více “sexy” a hlavně, v tu chvíli jde o umělecký kus, který onu výpověď posunuje ještě o několik pater výš.
Podobné věci slýcháme třeba od Jarka Nohavici, který tvrdí, že se snaží lidi „spojovat“ a „vyzývat k dialogu“. Jaký takový „přesahový vjem“ se snažíte v divákovi vyvolat Vy?
Jarek je velký básník a (teď použiji stejné slovní spojení) jeho písně jsou prostě uměleckými kusy. To znamená, že to sdělení má v sobě něco navíc, něco, co je mezi nebem a zemí a tím pádem do posluchače proniká jinými emočními cestami a výsledný vjem pak může být ještě silnější. Jarek tvoří synergii poezie slova a hudby, já synergii poezie jevištních umění, tedy divadla. Jsou to odlišné disciplíny, ale principy té cesty jsou velmi podobné... A spojovat lidi to dokáže velmi dobře, jelikož to není invazivní a zároveň je to schopno sáhnout posluchači / divákovi přímo do srdce, a to máme jako lidé v zásadě všichni stejné, bez ohledu na možnou odlišnou vyhraněnost politickou, či světonázorovou. Mám s tímto efektem několikerou konkrétní zkušenost a Jarek jistě také. To, že kvůli tomu či onomu jsme oba u mnohých v neoblibě, s tím vlastně až tak nesouvisí. Jarek je daleko více “vidět” a já si zase občas pustím hubu na špacír i velmi konkrétně, nekorektně a neumělecky.
Přiznávám se, že já osobně jsem se mentálně zcela odpojil od „liberálních lepšolidí“ na základě chování vůči Nohavicovi po roce 2022. S lidmi, kteří kamenovali básníka a nadávali mu za to, že odmítá „krákat“ jejich hesla, nechci mít nic společného. Jde nicméně podle Vás o menšinový a výstřední jev v naší společnosti?
Rád bych tomu věřil. Nejsem schopen přesně říci, jak je onen jev v naší společnosti rozsáhlý, ale po zkušenostech posledních pěti let se obávám, že jen o nějakou občasnou výstřednost rozhodně nejde. Ta nenávist mne opravdu děsí. Jakoby všechny ty události a propaganda jejich černobílého vidění v některých lidech probudila jakési démony nesmiřitelnosti a zloby. Sám něco
takového zažívám vlastně poprvé, ale o nový fenomén rozhodně nejde. Vymývání mozků, cenzura a autocenzura se v historii opakují pravidelně a vždy je mnoho těch, kteří to bezezbytku do sebe nasají a dle toho pak jednají. A ve všech těchto historických momentech se často jedná bohužel o docela vysoké procento. No a zbytek ovládá jakási tichá, pasivní akceptace, což je podobně zhoubné a nebezpečné.
Jak jste zatím spokojeni s činností Babišovy vlády?Anketa
Ostatně Vy jste kdysi inscenoval taneční divadlo Brel/Vysockij/Kryl - Sólo pro tři. O Karlu Krylovi jsem několikrát slyšel, že kdyby dnes žil, nelíbilo by se mu, co by viděl.
Během posledních let se mnou přerušilo kontakt mnoho umělců a lidí, kterých jsem si vážil a oni si vážili mne a v životě jsem si něco takového nedovedl představit. Takže ač já sám občas myslím na ty, co už tu léta nejsou a mám pocit, že právě teď ve společnosti zoufale chybí, jsem na to trochu opatrný. Zkrátka nevím, jak by se zachovali. U Karla Kryla si však snad mohu být jistý a myslím, že i u dalších dvou výše zmíněných. Brel by pranýřoval malost, přetvářku a servilitu, Vysockij by svým chraplákem řval své písně o válce, vojácích, nacházejících se v krajních a nepředstavitelných situacích a razantně by naše liberální demokraty poučil o nesmírné oběti jeho národa v boji s Hitlerovským Německem, no a Kryl by si vzal opět na paškál cenzuru, totalitní praktiky a lež s velkým L. Ostatně Kryl se dostal do kontroverze i s novým systémem velmi záhy po sametové revoluci a nutno říci, že mnoho věcí, před kterými už tehdy varoval, se staly realitou a dnes nesou velmi trpké ovoce. Tehdy ho nikdo neposlouchal a tvrdí se, že tato deziluze a zklamání nepřímo vedly k jeho smrti. Před premiérou onoho mého představení v roce 2007 se v Národním divadle řešilo, kdo by mohl převzít tzv. symbolickou záštitu. Tehdy mne napadl Václav Havel. Několik znalých lidí mi však vysvětlilo, že Havel to kvůli Krylovi nikdy neudělá, jelikož na začátku 90. let se nerozešli v dobrém. No, ani bych si nechtěl představovat, jak by to asi dopadlo, kdyby se Kryl dostal do konfrontace se současným prezidentem. S jeho minulostí, s jeho kariérou generála převlékačů kabátů, s jeho paktováním se s Lichtenštejny a Landsmanšaftem, s jeho snahami o zrušení české koruny, s jeho idejemi o Spojených státech evropských, tedy suma sumárum nejrůznějšími aspekty likvidace této země a jejího národa... Jsem si jist, že by nedostal jeden, ale hned infarkty tři a jestli to dnes vidí, tak se domnívám, že se v rakvi nejen obrací, ale (řečeno baletním slovníkem) točí piruety.
„...V Brně se vkleče polykaj meče. Ty meče, co už jednou tu byly a lesy křížů zem zaplavily...“ To je verš z Vaší písně, která zazněla na demonstraci proti sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Co Vás k jeho napsání přimělo?
Ta píseň vznikla naprosto spontánně během asi hodiny či dvou, pár týdnů před oním sjezdem. Prostě jsem to potřeboval dostat ven a upřímně ani v tu dobu ještě nevěděl, že se
nějaká demonstrace bude konat. Reagoval jsem tím na nehoráznost uskutečnění tohoto sjezdu poprvé v historii na našem území. Považuji to za velice nebezpečný precedens, který se svou podstatou a návaznostmi snaží relativizovat Benešovy prezidentské dekrety, rezoluci Postupimské konference a má tendenci přepisovat historii, a to navíc historii notně nasáklou krví a bolestí českého národa. Mimochodem, není to poprvé, co během posledních let na situaci reaguji písněmi. Několik jich už zaznělo na předchozích velkých demonstracích, které inicioval a pořádal (dnes už díky bohu poslanec) Jindra Rajchl, jehož si velmi vážím a s nímž a stranou PRO od roku 2022 úzce spolupracuji. Na těch pódiích se tančit nedá, no tak holt krom nějakého konkrétního, ryze slovního projevu, hledá umělec i jiné formy, ač v nich není profesionálem. A tady se musím na skok vrátit k Nohavicovi. Je to totiž on, kdo mne do toho dokopal a mnohokrát zpětně pochválil. Tak snad se svým “mini písničkářstvím” rovněž nedělám ostudu.
Vy jste v zásadě globální umělec. A ti naši spoluobčané, kteří se označují za „kosmopolitní“, si dali mnoho práce, aby sudetoněmecký sjezd vítali jako akt „smíření“ a „evropanství“. Sám Bernd Posselt tvrdí, že bojuje proti „nacionalismu“. Jak si to vysvětlujete?
Nejde o folklórní krajanský festival, jak někteří tvrdili, nejde o akt smíření. Jde jednoznačně o politickou akci. Doposavad bohatě stačila česko-německá deklarace z roku 1997 a mezi Čechy a Němci žádná vzájemná nevraživost nepanovala ani předtím. Dle mého jde o salámovou metodu, či postupné otevírání tzv. Overtonova okna, což souvisí i s tím, co jsem výše vytýkal Petru Pavlovi a zapadá to do sebe jako ozubená kolečka ve stroji. Je to v zásadě jako v té pohádce O Smolíčkovi Pacholíčkovi, jak ho Jeskyňky prosí, aby pootevřel dveře, že si jen ohřejí dva prstíčky a hned zase půjdou... A víme, jak to dopadlo... A jak zmiňujete, úplně nejhorší je však skutečnost, že ten Landsmanšaft se sem nenasáčkoval sám od sebe, ale pozval ho sem festival Meeting Brno, tedy naši občané. A posvětila to jak většina zastupitelů města Brna, tak prezident, a i současná politická opozice za to kopala o sto šest. To samotné svědčí o zásadním rozkolu ne mezi Českem a Německem, ale uvnitř naší země. Být “globální umělec” a cítit kosmopolitní aspekty je jedna věc a s mou profesí je to do značné míry přirozeně spjato. Ale krev není voda, vyrostl jsem z nějakých kořenů, kterých si vážím a v neposlední řadě - zásadní historická pravda je neměnná. A termíny “nacionalismus” a “evropanství” jsou dnes rovněž slova dnes značně křivená. Evropa je historicky pestrou mozaikou jednotlivých národů a kultur. V tom je její kouzlo a síla. Odmítám snahy o její transformaci do šedivé betonové zdi, dle aktivit současné EU. Tvrdím bez přehánění, že Evropská Unie je dnes institucí, která náš kontinent doslova zabíjí.
Když jste posledně mluvil o své divadelní adaptaci románu Ladislava Fukse, popsal jste ji jako vymezení se proti „značkování lidí“, kteří „nevyhovují systému“. Probíhá nyní něco podobného?
Samozřejmě ano. Zatím to bylo “jen” o vytěsňování lidí z veřejného prostoru, o výhružkách a dehonestacích, o vyhazovech z práce, o kriminalizaci některých osob za jimi vyjádřené názory. Na druhou stranu tu současně máme jedince a skupiny, kteří se z celospolečenského pohledu a právního rámce dopouštějí skutečných přestupků a trestných činů, a to i závažných, ale zde se nic moc neděje. Jde o dvojí “kilometr”, kdy ti, co jsou na té správné straně názorového spektra, mohou prakticky cokoli a ti druzí dostávají za uši, jen za to, že “odmlouvají”, za to, že si dovolí být jen JINÍ. Krom mnohého dalšího si k tomu přidejme například snahu o zavedení digitální měny a všeho toho, čeho jsme se už výše trochu dotkli. A celý tento systém se tváří jako neskutečné hodnotové dobro, pozitivní inovace a já snad ani nechci domýšlet, kam až to může vést. Pokud se většina společnosti skutečně neprobudí z letargie, a nezačne se aktivněji věnovat tomu, co nás obklopuje a nepochopí, jaké jsou skutečné motivace těch, kteří tahají za nitky, čeká nás vysoce sofistikovaný koncentrační tábor 21.století. Mimochodem Austrálie si to jemně vyzkoušela už v době covidu v tzv. zónách povinné karantény. A příště nemusí jít o virus, ale třeba o to, že někdo vyhodnotí vaši produkci CO2 za nadstandardní, nebo, že se prostě nebudete správně chovat. A osvícení politici a vlivní lidé se zdravým rozumem, ač jich naštěstí ve světě není málo, to sami nezvrátí. Potřebují k tomu aktivní podporu široké veřejnosti. Ta krakatice má svá chapadla na všech úrovních. Jde o globální zločin. Bez sebemenší nadsázky. To není konspirace, je to realita.
A nakonec: Co by umělec, který se opravdu cítí být umělcem, a ne agitátorem, mohl probudit v dnešní české společnosti?
Já na to nemám jednoznačnou odpověď. Ať každý umělec dělá, co umí a ať to dělá nejlépe jak umí. Už toto samotné je důležité, ale obávám se, že v dnešní době to nestačí. Ať si získává informace o současném stavu společnosti z nejrůznějších zdrojů a dle toho se pak zachová, jelikož jsou věci, které sebevětšího umělce přesahují. Ať si každý umělec uvědomí, že jeho umění bude žít jen v momentě, kdy se život společnosti bude odvíjet alespoň v těch základních mantinelech humanity, svobody a bazální ekonomické rovnováhy. A ať si zopakuje latinský citát INTER ARMA SILENT MUSAE (no vida a zase jsme zpátky u Kryla)... To jen, že mír je velice křehký a já jsem rozhodně pro to, aby naopak “zpěv múz zacpal ústa zbraním”.
Petr Zuska je český choreograf, režisér, tanečník a pedagog, bývalý dlouholetý umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze. Působil jako sólista Baletu Národního divadla, Mnichovského baletu, divadla v Augsburgu i souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montréalu. Jako choreograf vytvořil desítky inscenací pro české i zahraniční scény a za svou tvorbu získal řadu ocenění včetně Cen Thálie či Ceny Ministerstva kultury ČR. V posledních letech se veřejně vyjadřuje také k politickému a společenskému dění, vystupoval proti covidovým restrikcím, je spoluzakladatelem platformy Zdravé fórum a členem strany PRO.
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku













