Pane profesore, v říjnu jste nám řekl, že Donald Trump obnovuje americký imperialismus 19. století a Česká republika s ním nemá spojovat žádná očekávání. Jak v této myšlence pokračovat nyní, po únosu Nicoláse Madura?
Zdá se, že Spojené státy americké se snaží udržet globální hegemonii či alespoň příslušnost k hlavním světovým mocnostem upevněním a rozšířením své nadvlády nad americkým kontinentem. Západní hemisféra má být výlučnou sférou americké moci, a to včetně Grónska. Spojené státy americké proto vyvíjejí tlak na režimy, které až doposud americkému vlivu vzdorovaly, ve Venezuele, na Kubě nebo v Nikaragui. Tento proces obsahuje nicméně i etnickou stránku. V rámci amerického establishmentu jsou bílí anglosaští protestanti (tzv. WASP) postupně nahrazováni osobami hispánského původu, z nichž se často rekrutují výrazní reprezentanti nového amerického militantního imperialismu.
Za příklad může sloužit Marco Rubio. Spojené státy americké tak na jedné straně usilují o politickou kontrolu Latinské Ameriky, na straně druhé se kulturně a etnicky stávají její součástí. Bude zajímavé sledovat, zda dojde k transformaci tradičních amerických republikánských institucí ve struktury autoritářské a imperiální tak, jak se to stalo za císaře Augusta v Římské říši. Mnohé z chování a osobnostních rysů prezidenta Donalda Trumpa by tomu nasvědčovalo. To ovšem znamená mentální a historický rozchod s Evropou. Atlantický oceán se stává civilizačním předělem. Česká republika již opravdu nemůže slaďovat svoji zahraniční politiku se zájmy Spojených států amerických.
Z Evropy se ozvaly hlasy, že Trump dále rozbourává systém mezinárodního práva, stejně jako to dělá Vladimir Putin. Že obnovuje koncept „sféry vlivu“ místo trvání na „řádu založeném na pravidlech“, který platil za Trumpových předchůdců. Jak tato volání evropských lídrů vnímáte?
Toto volání ignoruje skutečnost, že to byly evropské koloniální mocnosti, které v devatenáctém století využily mocenské převahy a přeměnily prakticky celý mimoevropský svět v závislé a vykořisťované periférie. Moderní systém mezinárodního práva byl a je výsadou mocných a privilegovaných, nikoliv slabých a bezmocných.
Mezinárodní právo a koncept sfér vlivu fungují od raného novověku podle stálých pravidel. Některé evropské státy je nyní vnímají odlišně či vidí v jiném světle pouze z toho důvodu, že se jejich mocenská váha ve světle výrazně snížila. Ze sebevědomých subjektů mezinárodního práva se stávají pasivními objekty.
„Trump ukázal, že v dnešním světě platí jen síla, takže se v EU musíme sjednotit, abychom se i bez USA ubránili Rusku.“ Ať se stane cokoliv, evropští zelení liberálové se to snaží využít k centralizaci EU. Ale popravdě, nemají tentokrát pravdu? Jak na popsanou situaci zareagovat z pozice ČR?
Tato rétorika připomíná nacistickou vizi Pevnosti Evropa, kterou je třeba bránit na východě proti Rusku a na západě proti Spojeným státům americkým. Víme, jak její nositelé skončili. Ruská federace nepředstavuje pro Evropu bezpečnostní hrozbu. Její politika je převážně reaktivní. Na druhé straně chápu, že výroky vysokých evropských představitelů o „blížící se válce s Ruskem“ nebo nutnosti „obětovat příští generaci dětí“ vyvolávají mezi ruskými reprezentanty a obyvatelstvem znepokojení.
Česká republika by se neměla nechat tímto nebezpečným a hysterickým militarismem strhnout, a už vůbec ne k hlubší centralizaci Evropské unie. Rozvíjejme co nejužší vztahy s ostatními středoevropskými státy a spolupracujme s novými dynamickými ekonomickými ohnisky globálního Jihu, například v rámci společenství BRICS.
Loni 17. listopadu jste nám řekl, že jakožto aktivista tehdejších dnů jste se cítil zneužit těmi, kteří převrat připravovali. Dovolte doplňující otázku, která se nám teď hodí: Proč tolik vašich tehdejších vrstevníků považuje za samozřejmé, že politika lákání Ukrajiny i dalších postsovětských zemí do NATO a EU byla správná? A že to dokonce byla nějaká naše „morální mise“ a „poděkování za naši svobodu“? A podpora Ukrajině je pro nás také tím pádem povinná?
To, že se lidé nechají strhnout z idealistických či ušlechtilých pohnutek ideologií, která je později zklame či přiměje páchat odsouzeníhodné činy, je v dějinách poměrně časté. Většinou k tomu ale dochází v časovém rozmezí, které není delší než deset či patnáct let. Jedinci, kteří vystřízlivějí z ideologického poblouznění, jsou stále v produktivním věku. Mají dost mentálních a fyzických sil potřebných k tomu, aby své hodnoty a světonázor přehodnotili a zahájili novou životní fázi.
Mnozí protagonisté událostí roku 1989 však žijí v určité formě neoliberální indoktrinace pětatřicet let. To je příliš dlouhá doba. Málokdo je ochoten si přiznat, že prožil většinu života v iluzi. Navíc nevidí alternativu. Zmínění protagonisté proto zůstávají mentálně zajatci ideologie, která je strhává stále hlouběji do absurdnějších a destruktivnějších důsledků.
Co se týče Ukrajiny, ministr zahraničí Petr Macinka navštívil Kyjev a označil Rusko za agresora. Vláda pokračuje v muniční iniciativě. Zároveň ale už nepůjde podle naší vlády na Ukrajinu ani koruna z českého rozpočtu a Macinka vezl do Kyjeva podle svých slov i další „špatné zprávy“, že prioritou nové vlády jsou nyní čeští občané. Uspokojuje vás takový posun?
Neuspokojuje. Pokud by prioritou vlády České republiky nebyli čeští občané, ztratila by legitimitu a měla by být odstraněna. Současný ministr zahraničí bohužel navázal na politiku svého předchůdce, která je podle mého názoru v rozporu s českými národními zájmy.
Abych byl trochu ďáblův advokát: musíme řešit politiku kolem Ukrajiny, kterou si vynucují mocné nadnárodní kruhy. Nadnárodní kruhy si však také vynucují politiku kolem Green Dealu, která budí odpor i např. v Itálii nebo v Polsku – tyto země však stojí za Ukrajinou. Není racionální úvaha, že ekonomicky likvidační zelenou agendu prosadíme snadněji než „suverénní“ politiku vůči Ukrajině? A že problém Ukrajiny nakonec nějak vyvane, ale zelená agenda zůstane, tudíž musíme napřít síly proti ní?
Ekonomicky likvidační zelená agenda dříve nebo později narazí na limity, které vyplynou z chudoby a zaostalosti evropské společnosti, do níž kvůli ní směřujeme. Milénaristické hnutí cargo, které v první polovině dvacátého století zachvátilo domorodé společenství v Pacifiku a jež se vyznačovalo iracionální likvidací materiální základny a ekonomického života, se zastavilo v okamžiku, kdy už nebylo co ničit. Válku na Ukrajině je třeba ukončit primárně z humanitárních důvodů. Green Deal je nutno zastavit kvůli udržení důstojného materiálního života obyvatel evropského kontinentu a budoucnosti příštích generací.
Zdá se, že podle prvního povolebního průzkumu preferencí si hnutí ANO udržuje podporu na úrovni svého volebního výsledku. Stal se Andrej Babiš skutečným jednoticím prvkem české společnosti?
Obávám se, že nestal. Strany bývalé vládní koalice obdržely během posledních voleb více hlasů než před čtyřmi lety. Významná část jejich voličů sdílí démonizaci osoby Andreje Babiše, kterou dlouhodobě a systematicky šířila mainstreamová média v součinnosti se soudním systémem. Česká společnost zůstává hluboce rozdělená a pouze skutečně silný otřes, vnitřní nebo vnější, ji může z tohoto stavu vysvobodit.
Vláda bude žádat o důvěru. Pakliže byste byl poslancem PSP ČR, dal byste jí důvěru?
Myslím, že česká politická kultura dnes není ve stavu, aby zrodila kvalitnější vládní sestavu. Toto jsou její meze dané dlouhodobou stagnací a úpadkem v různých oblastech společenského života. Naopak si dokážu představit mnohem horší konstelaci. Jsem kritikem současné vlády kvůli její ekonomicky neoliberální a zahraničněpolitické agendě, která podle mého mínění příliš navazuje na minulý kabinet. Pokud bych byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvěru bych jí však z pragmatických důvodů vyjádřil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Líbil se vám rozhovor?
