Narodil jste se na hranici Sudet těsně před válkou, takže téma česko-německého pohraničí je vám určitě blízké. Co v té souvislosti říkáte zpochybňování Benešových dekretů?

Nemám na to z dětství dobré vzpomínky. Úsilí o prolomení Benešových dekretů je dlouhodobé a po více než sedmdesáti letech se zdá, že tato obnovená snaha nám ještě více zhořkne. Evropská komise se totiž staví velmi vstřícně k nároku jakýchsi dvou maďarských občanů, kteří žádají náhradu za pozemky ztracené v důsledku odsunu, na kterých by měla být postavena slovenská dálnice. V Petičním výboru Evropského parlamentu byl tento návrh podpořen s tím, že Benešovy dekrety, které uznávají kolektivní vinu na etnickém principu, jsou už dnes v 21. století přežité. Neříká se proč a zřejmě se tak pozapomnělo, že to byli Němci, kteří na základě etnického principu vraždili po celé Evropě, likvidovali a ničili majetek, a kteří jsou nám dodnes dlužni válečné reparace. Evropská unie se k tomu překvapivě staví tak, že zvěrstva, která se stala v průběhu a před koncem války, se jaksi nepočítají, protože se asi nehodí někomu tzv. do krámu. Kam to povede? Možná k zamlčování dalších zvěrstev, viz příklady z Afriky, protože jak se přesvědčujeme, paměť je zapomínající, a to tak hluboce, jak jen, bohužel, drasticky prezentuje historie.

Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Bernd Posselt nedávno vystoupil v CNN Prima News a apeloval na to, aby německá vláda pomohla v době koronaviru pohraničním českým nemocnicím s pacienty. Také tvrdil, že je naprosto nesmyslné a idiotské zvažovat, na které straně hranice je nemocnice, že současně s koronavirem přišel rozkvět ještě jednoho „viru“, a sice „národního egoismu“. Vede vývoj k tomu, abychom nebyli Češi nebo Němci, ale „Evropané“ jako Bernd Posselt? „Zapomene se“ pak v rámci takového vývoje na Mnichovskou dohodu či odsun Němců, které jsou i v Česku vykládány mnohdy zcela protichůdně?

Jsme členy společenství, které sedmdesát let po skončení války má – doufám – společné zájmy, i když někdy na hranici porozumění jednotlivých členských států. Obstarožní Mnichovská dohoda a následný, pro většinu pochopitelný, odsun Němců, jako důsledek hrůzné války a následek zrůdné nacistické ideologie vymycování nepohodlných se dnes vykládá mnohdy zcela protichůdně až smířlivě a s podtextem etické diskriminace. Dnes je to důsledek jakéhosi celosvětového pohrávání si se slovíčky a opětným nástupem neomarxismu a nastolování revolučních změn. Můžeme si připomenout od francouzské revoluce až po komunistický převrat v roce 1948, že vždy byly hnacím momentem revoluční myšlenky pokroku, a to v rukou především mladé generace, která nedisponuje špatnými zkušenostmi ani nemá odstrašující memoáry na doby minulé. Komunisté v dobré víře chtěli lepší svět rovnosti bez bídy, kdy každému patří to, co si zaslouží, a nakonec se hledané zásluhy proměnily do koncentračních táborů nepohodlných. Revoluční změny v USA, které jsou hnané i potřebou zostudit odezvy rasismu, našly orné pole ve velkých městech právě s podporou významných univerzit. To vše je asi součástí lidského pociťování nespokojenosti s nesmířlivostí se současným stavem.