Jaký má historicky Rakousko vztah k migrantům a multikulturní společnosti?

Bereme-li Rakousko jako zkrácený název pro Habsburskou monarchii, je třeba si uvědomit, že územně velká část byla původně součástí Svaté říše římské. Souboj nebo soužití, nebo soutěž s jinou kulturou začíná konfliktem s Osmanskou říší. To nastalo, když se Ferdinand I. rozhodl ovládnout Uhry a dnes pro lepší územní představu dodáme i Balkán. To byla dvacátá leta šestnáctého století. Až v roce 1683 porazila ve Vídni křesťanská koalice pod vedením polského krále Jana Sobieského společně s obranou Vídně pod velením Zdeňka Kašpara Kaplice ze Sulevic tureckou armádu pod velením Kary Mustafy Paši. Pak už tady nějaký výrazný multikulturismus v dnešním slova smyslu nehledejme.

Po rozpadu monarchie se v Rakousku uznávají tzv. tradiční menšiny, kam patříme společně s Chorvaty, Slovinci a Maďary my Češi. Jako nová etnika jsou pak bráni Turci a ostatní národy zemí původní Jugoslávie. To, co vnímáme dnes, je součástí po II. světové válce vytvářeného jiného obrazu Rakouska. Připomeňme si, že získalo plnou suverenitu až v roce 1955. Ve vztahu k zahraničí dominovala snaha o udržení mezinárodního postavení města Vídně, když už se Rakousko válkami tak dramaticky zmenšilo. Důležitým novodobým faktorem je, že Rakousko bylo hraniční zemí Západu a politické otřesy v sovětském bloku se samozřejmě projevovaly nějakou vlnou migrantů. Ti však nebyli se zemí s jinou civilizací a v počtech, které neznamenaly stěhování národů. Tyto vlny migrantů byly přijímány s pochopením a solidaritou. Vždyť Rakousko uniklo sovětskému záboru o vlásek.