Jak se vám, pane profesore, zatím líbí působení Babišovy vlády?
Kvalifikovaně hodnotit rozsáhlé spektrum vládní agendy rozhodně neumím. Velmi kladně na mě působí ministryně financí. Solidně a srozumitelně objasňuje strategii vlády a dopad jednotlivých kroků do bilance státního rozpočtu i bilance našich domácích rozpočtů. Líbí se mi pan ministr Adam Vojtěch. Obdobně ministryně Maláčová. Méně přesvědčivý je pro mne ministr Metnar. Domnívám se, že vysílá do veřejnosti poněkud neuváženě formulovaná prohlášení. To samé bych řekl o ministru Plagovi. Jeho schůzka s těmi, kdo formulovali zprávu BIS o výuce historie, působila dojmem, že bude napříště bezpečnostní služba ovlivňovat školní osnovy. To je dost absurdní.
O Andreji Babišovi se říká, že je to premiér, jaký tu ještě nebyl. Jak se vám líbí jeho manažerský styl řízení kabinetu?
Premiér je nesmírně pracovitý tahoun. Jeho mezinárodní aktivity rozhodně upevňují českou pozici. Vzpomenu-li si na bezvýrazného Sobotku či úředníka Nečase, Babiš je zcela jistě jiný level. Je skutečně osobností v čele vlády. Manažerský systém řízení má v krvi z podnikatelských aktivit. A navíc dokáže být sebekritický, jak jsme se o tom mohli přesvědčit z jeho projevu na sjezdu ANO.
Poměrně výraznou členkou kabinetu se stala ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Někteří považují její sociální program za správný, jiným přijde až příliš ambiciózní a nákladný. Jak se na něj díváte vy?
Domnívám se, že pootáčí nefunkční koncept neoliberální doktríny, aplikované od 90. let, který byl stvořen k tomu, aby bohatí byli stále bohatší, a rozevřel nůžky sociálního konsenzu, k funkčnímu konceptu „walfare state“, který byl po desetiletí úspěšný ve většině západní Evropy, zejména ve Spolkové republice Německo. Slepá kolej neoliberální doktríny vytlačila z politické scény politické osobnosti typu W. Brandta, L. Erharda či G. Schrödera a nahradila je průměrnými techniky moci ovládanými bankéři a nejasnou strukturou „lidí v pozadí“. Paní ministryni Maláčovou hodnotím velmi kladně.
Ministrem zahraničí v Babišově vládě je Tomáš Petříček, o němž se objevovaly pochybnosti prakticky již od jmenování s ohledem na jeho nezkušenost. Později byl kritizován zejména pro svou cestu na Ukrajinu, jiní ale zcela vážně říkají, že to, že jej kritizují prezident Zeman a KSČM, je tím nejlepším důkazem, že ministerstvo řídí dobře. Jak se na jeho činnost díváte vy?
Domnívám se, že strategii mezinárodních vztahů určuje především A. Babiš. A je v tom mimořádně úspěšný. Petříček je určitě závislý na neuspokojených kandidátech na post ministra zahraničí a působí na mne jako nevyzrálý ambiciózní chaotik.
Co vůbec říkáte na zahraniční politiku současné vlády? V posledních dnech se v souvislosti s návštěvou premiéra Babiše v USA začalo opět mluvit o tom, kdo vlastně zahraniční politiku dělá, protože premiér a ministr zahraničí fungují do značné míry nezávisle…
Musím jen opakovat, že A. Babiš ve velmi složitém období mezinárodních vztahů formuluje vyvážený vztah zahraniční politiky ČR a budí respekt v partnerech v EU. A. Babiš byl v této oblasti velmi aktivní před Petříčkem a jsem přesvědčen, že je dnes ve světě uznávanou osobností. Samozřejmě v mezích možností státu s deseti miliony obyvatel a její váhy ve světovém mocenském a hospodářském systému.
A do toho do zahraniční politiky fušuje ještě prezident Zeman. Některými je kritizován, že v zahraniční politice vyjadřuje názory Ruska a Číny. V posledních dnech ale mnohé překvapil svým postojem k událostem ve Venezuele. Vy jste Miloše Zemana docela dobře poznal – jak si tedy vysvětlujete jeho zahraničněpolitické postoje a jak vám do nich zapadá jeho stanovisko k Venezuele?
Pan prezident, jak jsem ho poznal v minulosti, je velmi vzdělaný člověk. Obdivuji jeho schopnost mluvit konzistentně bez pomůcek papíru nebo čtecích zařízení. Zdá se mi ale, že poněkud uvázl v malicherných domácích láskách a neláskách. Radikálně formulovaný odpor k novinářům a „nepřízeň“ k České televizi nabývají podobu jakési obsese. Orel much nelapá. Od prezidenta, jak jsem ho znával, bych očekával jasně formulované postoje ke globalizaci, k neoliberální doktríně, která devastovala sociální kohezi na většině planety. Myslím tím artikulaci stanovisek, jak je formuluje třeba nositel Nobelovy ceny Krugman, nebo jeden z nejskvělejších myslitelů století Noah Harari. Jsou intervence finančního spekulanta Sorose do politiky téměř všech vyspělých zemí zanedbatelné, nebo představují rakovinné bujení vlivu velkých peněz na život nás všech, a mělo by se s tím něco dělat?
Zpět k vaší otázce. Jistě jsem nebyl sám, koho prezident jistou překotností formulování postoje k vnitřním problémům Venezuely překvapil. Ve dnech následujících si to, myslím, uvědomil a začal své pozici lámat hroty. Jeho čínské mise by asi působily méně kontroverzně, kdyby měly hmatatelné hospodářské výstupy. Opatrné čínské investice v oblasti mediální a sportovní napomáhají ideologizaci prezidentových cest. Pokud jde o cesty do Číny, jejich početnost je u prezidenta nesrovnatelně menší než A. Merkelové. Jenže Merkelová reprezentuje hospodářského tahouna Evropy, zatímco místo ČR ve vědomí Číňanů není příliš zajímavé. Snad kromě možnosti pronikat přes malý stát do EU. Ale to neumím posoudit.
Hodně se v této souvislosti hovoří o bezpečnostním riziku ruských a čínských komunikačních systémů. Souhlasíte s názorem vlády a některých úřadů, že tyto systémy jsou zásadním ohrožením naší bezpečnosti?
Pravdou je, že současné technologie umožňují vstoupit do soukromí každého z nás. Orwell byl velký vizionář. Měli bychom si ho častěji číst nahlas. A BIS by jeho knihu 1984 měla doporučit do povinné četby od základní školy. Tyto technologie umožňují rovněž bez atomových bomb rozvrátit vyspělé státy. Třeba zásahem do energetických systémů. Uměli bychom se nějak vyrovnat s náhlou paralýzou distribuce elektřiny? Souhlasím obecně s tím, že čím dál sofistikovanější technologie zásadně ohrožují integritu každého z nás. Až po odposlechy jistě zabezpečených vládních telefonů, což se ukázalo na kauze odposlechů Merkelové a velkého množství jiných politiků a podnikatelů tajnými službami USA. Ztratili jsme soukromí.
Někdo odposlouchává místopředsedu vlády ČR a nikdo není před soudem, přestože je to zřejmé zásadní ohrožení nejen soukromí, ale bezpečnosti státu. Někdo nakládá s těmito odposlechy účelově a nikdo není tázán, zda to způsobili Rusové, Číňané, Američani nebo domácí tajné služby. Celá kauza někam zapadla. Jak je to možné? Vždyť bezpochyby šlo o zásadní ohrožení naší národní bezpečnosti. Nějaké osoby mimo demokratické instituce vlezou jako štěnice do soukromí, přihlásí se k tomu na internetu, a my dodnes nevíme, kdo to byl. Neměl by se někdo zpovídat z těchto zločinů před soudem? Kdo manipuluje vědomím lidí?
BIS na sebe upozornila rovněž svými doporučeními k výuce dějepisu. Je podle vás namístě, aby výuka historie byla ovlivňována aktuálními bezpečnostními a politickými potřebami? A nevytahujeme tím z láhve obrovského džina?
Já jsem se k tomu už vyjádřil skeptickým postojem k ministrovi. Souvisí to velmi těsně s předchozí otázkou. Mají tajné služby v demokratické společnosti určovat, co se má, nebo nemá učit na státních školách? Pokud tomu tak je, žijeme v jakési postdemokracii, která má jiná pravidla než ta, která byla vymezena pojmem demokracie. Připomíná to pokušení Státní bezpečnosti za minulého režimu. Nejsme náhodou pověstnými „vařenými žábami“, které si postupné stoupání teploty neuvědomují do doby, než je paralyzuje a zahubí?
Mimochodem, když jsme u těch společenských změn – právě dnes si připomínáme výročí událostí února 1948. Občas slýcháme, obzvlášť od těch, kterým se současný vývoj nelíbí, že se blížíme k tomu, abychom si naši zkušenost s komunismem zopakovali. Myslíte si, že nám hrozí opakování těchto událostí?
To jsou nesmyslná tvrzení. Současný kontext je naprosto odlišný. Svět v roce 1948 byl zcela ochromen tím, co nacisté, občané vzdělaného a vysoce civilizovaného národa, páchali v Osvětimi ad. Ve světě osvícenství to bylo mimo veškerou představivost. Pro naše teritorium byla stresující otázka naší bezvýznamnosti v očích politiků zemí, které jsme považovali za spojence, kteří nás respektují. První republika nebyla po velké hospodářské krizi sociálně konsenzuální. V Evropě, ale i Spojených státech se mnoha lidem jevily koncepty socialismu jako přijatelná alternativa. Dnes jsme součástí EU, jejíž zákony recipujeme. Tehdy jsme byli vítěznými mocnostmi svěřeni do sféry vlivu SSSR.
Nic z toho dnes neplatí. Osvětim je daleko, obdobně jako „zrady zvon“. V oblasti hospodářského a sociálního prostředí existuje podstatně vyšší míra konsenzu. Idea blížícího se prosperujícího komunismu je dnes komická i ve vědomí resentimentem k minulému režimu zaujatých lidí. Takové scestné paralely říkají či píšou jen nevzdělaní lidé. Mimochodem – podpora komunistů v roce 1948 nevycházela z kruhů velkokapitálu. Na rozdíl od nacismu, podporovaného velkými koncerny včetně výrobce cyklónu B.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
