V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Samozřejmě se s imigrační krizí zviditelňuje mnoho dosud přehlížených aspektů. „Vlastenectví“ může být jedním z nich. Je třeba si však položit otázku, co si většina lidí vlastně za „vlastenectvím“ představuje. Pokud někdo začíná střízlivěji vnímat otázku financování uprchlické krize na úkor Evropanů, marné snahy o integraci těch, kteří o to vůbec nestojí, nebo narůstající bezpečnostní riziko, které se s imigrací pojí, pak jde podle mého názoru o čisté „realistické prozření“. Bohužel tento reálný pohled na věc nemá se skutečným „vlastenectvím“ nic společného. Je smutné, že opravdové české vlastence, na které může být národ náležitě hrdý, veřejnost přehlíží, zapomíná na ně a většina naší mládeže je už vůbec nezná. Vždy tu byli, jsou tu i dnes a já pevně věřím, že pořád budou. A doufám, že si jich občané začnou znovu vážit. 

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?