Novou ombudsmankou mohla být bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Ukázalo se však, že spolupracovala na odborné práci s Josefem Urválkem, který byl prokurátorem a později i soudcem, a byl u mnoha justičních vražd v padesátých letech. Dá se uvěřit argumentu, že Helena Válková vůbec Urválka neznala?

Asi bych tu otázku tak nestavil. Znala, nebo neznala… Vžijte se do její situace. Někdo ji požádá o zpracování materiálu a přiřadí k ní Urválka. Když ho odmítne, vystaví se tím třeba problémům, mohla být ohrožena její profesní, a nejen ta, kariéra. Může se mladá holka postavit na zadní a odmítnout? Viděl jsem práce, které psali evidentní nesympatizanti minulého režimu. A jejich práce měly v úvodu ujištění, že ve smyslu usnesení XXII. sjezdu KSČ musíme… Jednoho blízkého člověka, který nemohl komunisty ani cítit, jsem se ptal, proč to píše. No jo, to se musí, jinak by mně to nemuseli schválit!

Taková byla doba, může se nám to líbit, nebo nemusí, ale nic tím nezměníme. I tehdy měli lidé svoje touhy a zklamání a naděje. Osobně jsem zažil řadu mladých lidí, kteří neodmítli možnost být úspěšnými v časech, o kterých se dnes nespravedlivě hovoří jen s opovržením. Jsem přesvědčen, že paní Válková určitě neprahla po spolupráci s někým, jako byl Urválek. Tak mně na paměti vytanul vtip, který si v tehdejším Sovětském svazu vyprávěli tamní vysokoškoláci. Zkusím zestručnit: Lenin mrzl ve vyhnanství na Sibiři a zaklepal na dveře jedné chalupy a prosil hospodáře o přístřeší. Ten ho však opakovaně vyhnal. Po mnoha letech, v současnosti prováděli průvodci turisty okolo vyzdobeného domku a s úctou vyprávěli: Zde žil člověk, co třikrát mluvil s Leninem!

Vím, že to je trochu od věci, ale uvědomme si, že třikrát mluvit s Urválkem není diskvalifikace pro úřad, nota bene pro odbornici, která by podle mě – ve vší úctě k Anně Šabatové – svou předchůdkyni víc než úspěšně nahradila.