Když se mluví o konci války na Ukrajině, je jedním z hlavních požadavků, které z ukrajinské strany zaznívají, garance bezpečnosti a území. Jenže celý region, o kterém se bavíme, je velmi pestrý, s nejrůznějšími skupinami, národnostními, konfesními. Jak je tedy dynamika v tomto regionu slučitelná s tím, co si představujeme jako stabilitu ve smyslu moderního mezinárodního práva?
Rozmanitost regionů určitě nemusí být na překážku politické jednotě země a garance jejích hranic. Takto rozmanitá je velká část současných států, ba dokonce ještě více, třeba samotné Rusko. Problémem není rozmanitost, a dokonce ani potenciální konflikty mezi jednotlivými skupinami – to bychom v takovém případě museli dát za pravdu i mnichovské dohodě. Záleží především na politickém systému země, zda je ochoten tuto rozmanitost respektovat a pracovat s ní, a přinejmenším se snažit o to, aby všechny skupiny obyvatel považovaly Ukrajinu za svůj domov.
V tom je asi největší kámen úrazu: jsou současné pozice ukrajinského režimu a ideologie, k níž se oficiálně hlásí, takového charakteru, aby se s ním dokázala ztotožnit většina obyvatelstva, a nachází v něm své místo i většina ne-ukrajinských komunit? To jsou základní otázky.
Bude to letos 35 let ukrajinské samostatnosti a suverenity nad územími, jejichž vazby na Kyjev byly historicky poměrně slabé. Jak na východě, tak na západě. Jak se, podle vašeho názoru, podařilo Ukrajině napojit tato území na svou státnost?
Líbilo se vám, jak Macinka diskutoval na konferenci v Mnichově?Anketa
Nicméně stále tu byl potenciál k tomu, aby se Ukrajina stala jednotným, fungujícím státem a aby se většina obyvatelstva s ní ztotožnila. Mezi Rusy, Ukrajinci a Rusíny nejsou takové rozdíly, že by nemohli žít v jednom státě. A ani mezi nimi nikdy nebyly nějaké hluboké mezietnické konflikty, které by se staly celonárodními traumaty. A dokonce ani prosazování ukrajinštiny jako prvního úředního jazyka v zemi nemuselo vyvolat žádné větší konflikty.
Celý problém spočíval v nefunkčnosti ukrajinského státu jako instituce. Tato nefunkčnost je první a základní příčinou toho, že rozdílné regiony se nepropojily do jednoho celku, s nímž by se ztotožnila většina obyvatel. Když se k této nefunkčnosti po roce 2014 přidala snaha prosadit do státní ideje tradici západoukrajinského šovinismu, muselo to neodvratně vést k dezintegraci.
Psali jsme:
Celkově: Jak nějak stručně popsat moderní ukrajinskou státnost, její specifika a to, co ji definuje?
Ukrajinskou státnost lze popsat jako promarněnou příležitost: Stát s velkým nerostným bohatstvím, s přístupem k moři, s početným obyvatelstvem, s nejúrodnější půdou v Evropě, a na hranici dvou politických bloků měl relativně dobrou startovací pozici a mohl všech těchto výhod využít. Byl na tom z hospodářského hlediska na počátku 90. let lépe než např. Polsko nebo Rusko. Navíc nebyl zapleten do žádných zásadních konfliktů a z dob Sovětského svazu si přinášel sice dost zrezivělou a zaostalou, ale přece jen ještě funkční průmyslovou páteř.
Všechny tyhle výhody, které měly sloužit především ukrajinskému obyvatelstvu, byly zmarněny. Stát byl zprivatizován úzkou vrstvou oligarchů a mafiánů, a rozdělen do pašalíků a údělných knížectví, jejichž vládcům byl osud národa a země v podstatě ukradený. Výsledkem byl sociální a hospodářský propad, bída, masové vystěhovalectví, demografická katastrofa, rozpad zdravotního systému, morální rozvrat a systémová korupce, která ničí Ukrajinu dokonce bez ohledu na to, že vede – pro zemi i obyvatelstvo vyčerpávající – obrannou válku. Je to ohromné neštěstí pro Ukrajince jako jednotlivce i jako národ.
Mluví se o tom, že Ukrajina se chce vzdalovat od Ruska a přibližovat Evropě, přijímat evropská pravidla. Pak ale slyšíme třeba slova herce Ondřeje Vetchého, že pokud Ukrajina prohraje, uchýlí se sem k nám „dva miliony Ukrajinců a budou to frustrovaní chlapi se svou postsovětskou brachialitou“. Je vůbec možné sladit pravidla a zvyklosti, definované pro západoevropský kulturní okruh, se zvyklostmi, kulturou a mentalitou Evropy východní?
Ukrajina nepotřebuje přijímat „evropská pravidla“; potřebuje fungující stát, který bude chránit veřejný prostor proti partikulárním zájmům a garantovat občanská práva. Nejde tu o „východní“ nebo „západní“ mentalitu, s takovými pojmy bych vůbec nepracoval. Vždyť ani nevíme, jak takové „mentality“ definovat. Jedná se o něco jiného: o nebezpečí, že se do našich společností mohou dostat patologické jevy, které vždy (na východě, západě, severu, jihu) provázejí nefunkční stát (korupce, organizovaný zločin prorostlý s administrativou, ale také třeba neléčené nemoci) a společnost, která si prošla válkou.
S něčím takovým se muselo třeba vypořádat po rozpadu Sovětského svazu Rusko – velkou část tehdejších mafií tvořili veteráni z afghánské války. Pokud sem po válce přijde další vlna ukrajinské populace, je potřeba s takovými patologickými jevy počítat a připravit se na ně. Na druhou stranu je třeba říci, že většina Ukrajinců je svou kulturou, jazykem, původem i vzděláním s evropskými, zvláště západoslovanskými národy zcela kompatibilní, a proto bezproblémová – což se nedá úplně říci o přistěhovaleckých vlnách, které směřují do současné západní Evropy, kde se díky tomu dosavadní „pravidla a zvyklosti“ pomalu rozpadají.
To, co mě znepokojuje spíše, je skutečnost, že o případných patologických jevech se u nás veřejně příliš nemluví, a tím pádem se na ně společnost ani nijak nepřipravuje. To je velmi špatně jak pro nás, tak pro samotné Ukrajince – jakmile se takové jevy začnou projevovat, bude je nepoučené a nepřipravené obyvatelstvo spojovat se všemi Ukrajinci, což může mít neblahé důsledky.
Fotogalerie: - Podpisy memorand a dohod s Ukrajinou
Lze, podle vašeho názoru, po konci války očekávat, že Ukrajinci, kteří v Česku žijí už čtyři roky, se budou rozhodovat spíše vrátit a budovat zemi svého původu, nebo je pravděpodobnější, že zůstanou zde, kde už často mají poměrně pevné vazby?
Záleží pochopitelně případ od případu, ale domnívám se, že především příslušníci mladších generací se budou snažit stabilně uchytit a usadit v zemích, kam se jim během války podařilo dostat. Dál si budou udržovat na ukrajinské prostředí vazby, ale už se tam nevrátí, a pokud tady založí rodiny, jejich děti se už asimilují – budou to Češi s ukrajinskými kořeny. Pro samotnou Ukrajinu je to ovšem katastrofa, a samozřejmě i pro ukrajinskou národní budoucnost.
Čtyři roky války jsou také čtyři roky „sankcí“ a proměny vztahu mezi Ruskem a Západem. V prvních letech války se mluvilo o úplném odstřižení, v energetice, v ekonomice. Teď, když se mluví o konci války, ale z Německa i z dalších zemí čím dál častěji zaznívají úvahy o tom, co z předválečných vztahů obnovit. Jak vidíte budoucí vztahy Ruska s Evropou?
Naprosto netuším. Ovšem hlavním důvodem takové odpovědi je skutečnost, že se, podle mého názoru, v dnešní době vůbec nedá odhadnout, co bude s Evropou, s evropskými státy a národy a s eurounijními institucemi. Nevíme, jak dlouho bude v čele evropských států a institucí současná servisní elita, kam povede evropské státy hospodářsky, politicky, kulturně, demograficky…
Za jiných okolností bych předpokládal, že tu bude snaha obnovit hospodářské vztahy a hlavně dodávky surovin z Ruska, že se objeví tendence vytvořit nějakou společnou bezpečnostní architekturu, která by se snažila předejít podobnému konfliktu, že tu bude nějaká společná dohoda na obnově Ukrajiny a snížení napětí. Jenomže v téhle situaci je opravdu velmi těžké odhadovat, kdo a jak bude určovat další vývoj evropských zemí a jejich mezinárodní vztahy. Vždyť dnes ani nevíme, o co se evropská elita vlastně snaží – o válku, nebo o mír?
Současně se mluvilo o tom, že Rusko tuto „rozluku“ s Evropou v podstatě akceptuje a přeorientovává se na jiné sousední regiony, ať na Čínu, se kterou se velmi sblížilo, nebo na dynamicky se měnící region Středního východu. Dokonce si pamatuji články, že Putin redefinuje strategii „okna na Západ“ Petra Velikého ze 17. století. Jak se na tyto případné změny ruského kompasu díváte z vašeho pohledu?
V politickém smyslu to pochopitelně platí – v současné době nemá Rusko v Evropě partnera, ale soupeře či dokonce nepřítele. Platí to i v oblasti kulturně společenské; nová progresivní ideologie od sebe Rusko a evropské společnosti odděluje. Toto vzájemné oddělení pak vede k hysterické rétorice, ke snaze o mobilizaci obyvatelstva a k omezování občanských svobod na obou stranách. V ruském prostředí se někdy objevují hlasy, že právě Rusko je v dnešní době skutečným dědicem evropské tradice, které se západoevropské národy zřekly.
Ale řekl bych, že se zatím jedná o reakce na aktuální problémy. Putin žádný „kompas“ obrátit nemůže – Rusko zůstane Ruskem do té doby, dokud bude evropskou zemí s evropskou, tj. křesťanskou tradicí. Rusko bude vždy hledět k evropskému prostoru jako ke svému domovskému – stejně jako k němu hledělo po celé dějiny, ať už měl centrum v Římě, v Konstantinopoli nebo v Paříži. A jsem přesvědčen, že tato přináležitost bude i nadále ovlivňovat ruskou politiku. Rusko a Evropa jsou si jednoduše souzeni, protože Rusko je Evropa. Otázkou je, zda západní a střední Evropa touto Evropou zůstane.
Rusko bylo čtyři roky vnímáno jako čiré zlo, v Česku podle všeho ještě více než kde jinde. Vedlo to až k takovým věcem, že se na českém internetu šířily vtipy o smrti ruských dětí v letadle u Egypta. Jak moc, podle vašeho názoru, tento zážitek poznamená do budoucna česko-ruské vztahy?
Myslím, že česko-ruské vztahy bude nadále ovlivňovat především vzájemná neznalost a neinformovanost o sobě navzájem, což vždy vede k rozbujení předsudků a stereotypů nebo případně nemístných idealizací. To, co považuji za největší problém v českém prostředí, je skutečnost, jak málo objektivních informací o Rusku a o Rusech se k nám dostává.
Dostatečná šíře znalostí o ruském prostoru by mohla vzájemné vztahy pročistit, prohloubit a zároveň bychom se mohli vyhnout nekritickým či naopak hyperkritickým postojům, které mohou vést až k některým nechutným či odporným výstupům a reakcím. Právě na přístupu k informacím budou záviset naše další vztahy. A týká se to pochopitelně i rusko-ukrajinské války. Bez znalosti příčin, průběhu a pozadí tohoto konfliktu si těžko můžeme udělat objektivní pravdě se blížící obrázek o tom, co se na východ od nás děje, a zaujmout vlastní postoj k ruské a ukrajinské politice. Bez informací a jejich objektivního zhodnocení nemůžeme ani říci, jestli pro nás Rusko představuje nebezpečí, a jaké.
Bez znalosti prostředí budeme podléhat předsudkům a paušalizacím, což se projeví tím, že pro nás všichni Rusové budou stejní; buď stejně zlí, nebo stejně skvělí. Takže přinejmenším na české straně všechno závisí na tom, jestli v našem prostředí převáží emoce a komplexy, nebo snaha poznat pravdu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 6 čtenářů)
Měla by Ukrajina akceptovat ztrátu území jako řešení vedoucí k ukončení války?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
válka na Ukrajině
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
Filipes
