Vždyť Klausovu privatizaci vyhráli zloději! A ti, co se měli dobře už za bolševika. Zkušený expert o Česku, hlavně o bídě: Romové, bezdomovci a důchodci

17.04.2018 7:21

ROZHOVOR Diktát konzumu je největším zdrojem bezdomovectví. Do zadlužení zpravidla nepadají lidé, co by neměli na základní živobytí, ale nemají na existenci, kterou vyžaduje jejich představa o úspěchu a o statusu. Sociolog Libor Prudký na příkladu Romů ukazuje na důsledky reprodukce sociálního a kulturního kapitálu, s níž může pomoci především vzdělávání dospělých. Chudobou jsou významně ohroženi mladí lidé při odchodu z dětských domovů, mimo jejichž zdi neumí vůbec fungovat. Stát ve snaze pomáhat těm nejslabším chybuje podle odborníka nejvíce svým ochranitelským přístupem.

Vždyť Klausovu privatizaci vyhráli zloději! A ti, co se měli dobře už za bolševika. Zkušený expert o Česku, hlavně o bídě: Romové, bezdomovci a důchodci
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ing. Libor Prudký, PhD., sociolog

Ekonomika překonává očekávání. Máme se dobře jako nikdy. Taková vyjádření slyšíme už docela dlouho od ekonomů i politiků. Jak se v těchto „báječných časech“ žije lidem, kteří jsou pod hranicí příjmové chudoby? A ubývá jich, když v čase prosperity může takřka každý najít práci, takže by měla pominout jedna z hlavních příčin chudoby?

Anketa

Je Václav Klaus mladší lepší politik než jeho otec?

89%
11%
hlasovalo: 3201 lidí

Statisticky vzato je chudoba záležitost kritérií, která se nasadí. Evropa používá příjmový medián a podle toho podíly, které jsou pod ním, tedy pod nějakou mezí, jsou obvykle považovány za chudé. Naše republika z toho vychází velmi dobře. Já si ale nejsem jistý, jestli je to pro nás vhodné kritérium. Medián sám o sobě není úplně vypovídajícím kritériem, protože nebývá porovnáván s kupní silou a spotřebním košem. A spotřební koš je až na výjimky sociální záležitost. Těmi výjimkami jsou takové části společnosti, které nemají na to, aby zvládly individualistické nastavení chování ve společnosti. Takoví lidé jsou v každé společnosti. Případ chybějících dispozic je standardní. Celou dobu, co pracuji s bezdomovci, se snažím domluvit s lékaři, především psychiatry, aby se pokusili o vymezení něčeho, jako je diagnóza, která by zachycovala situaci, které říkám sociální maladaptace: neschopnost adaptace na požadavky obvyklého chování v dané společnosti. Asi to nejde, ale nic to nemění na skutečnosti, že tato situace existuje.

Čím je dána neschopnost takových jedinců přizpůsobit se běžnému chování ve společnosti?

Jsou prostě lidé, kteří nejsou disponováni k tomu, aby zvládli normální koloběh jako jít do práce, v práci fungovat, posléze to, co vydělám, využít k tomu, abych přežil. Podle příčin lze takové lidi rozdělit do různých skupin. Některé jsou indisponovány zdravotně, tam je to evidentní, ale to zdravotní hledisko je širší, než jsme zvyklí uvažovat. To není invalidita v pravém slova smyslu. To je skutečně neschopnost zvládnout běžné normy chování ve společnosti, která je výkonově orientovaná. Za socialismu se lidé museli nějakým způsobem začlenit a byli nějak kontrolovatelní. Ví se o tom, že byla značná část lidí tohoto typu v psychiatrických léčebnách.

Jaké jsou tedy hlavní příčiny toho, proč lidé žijí v chudobě?

Jde o to, že jistá část chudých je disponována k tomu, aby byli chudí prostě proto, že nejsou schopni zvládnout běžné normy chování. O tom jsem právě mluvil. Druhá část jsou nemocní, kteří to nezvládají fyzicky, je to znát a mají na to takříkajíc papíry. Třetí skupina lidí je často etnicky určená. Mám tím na mysli Romy, kteří mají vzorce chování nacvičeny historicky. Za celou dobu, co existují tady v Evropě, ale už v Indii, než sem přišli těmi dvěma cestami ve 14. a 15. století, byli nejnižší kastou, ti poslední a odsouzeni k existenci v podstatě jenom z milodarů a hlavně ke shánění obživy ze dne na den. Kombinace shánění potřeby života k tomu dni a zároveň snaha zachovat život v trvalém ohrožení, trvalém pronásledování, to jsou věci, které jsou v tom etniku neuvěřitelně zakotveny. S tím je zároveň spojená potřeba toho glancu, folklóru, respektive prožitku. To je další část chudých, na niž se pohlíží jako na parazity, ale přitom se vůbec nebere v úvahu vývoj, který mají za sebou. Navíc se to ještě jistým druhem sociální pomoci, která se jim dává, umocňuje. V nich to posiluje „vidění teď“ a hledání výhod, nic jiného, a žádným způsobem za sebe nepřebírat zodpovědnost.

Jak do chudoby spadnou ti, kteří běžné normy chování jsou schopni zvládat a ani nejsou součástí výše zmíněné etnicky určené skupiny?

Tady bychom mohli mluvit o skupině chudých, mezi něž patří třeba jedna moje nejbližší příbuzná. Celý život učila na zvláštní škole, dnes je vdova, má asi dvanáct a půl tisíce důchod a náklady na bydlení v obecním bytě ve velkém městě na Moravě jí dělají asi osm až devět tisíc. Na vše ostatní jí zůstanou asi tak čtyři tisíce. Musí se hodně uskromnit, aby každý měsíc s důchodem vůbec vyšla. Žije velmi jednoduše a patří do té významné skupiny lidí, kteří jsou trvale na hranici propadu do bezdomovectví či podobné ztráty obvyklých podmínek života. Tam se řadí nejčastěji důchodci a samoživitelky, ale u nich se to ještě nějak řešit dá. U důchodců to často už nejde. Znám na Praze 5 jednu paní, která žije ve velkém bytě s plochou přes sto metrů, je to nevyměnitelné, protože to je u soukromníka. Platí vysokou činži, nemá kam jít, je sama a v celém bytě má už jenom lůžko. Tedy pouze matraci, všechno ostatní rozprodala. Takže i takové krajní podoby chudoby existují.

S chudobou se ale potýkají i lidé v produktivním věku, kteří jsou zvyklí pracovat. Co nezvládají oni?

To je skupina lidí, jejichž chudoba je vázána na styl života a na požadavky, které se objevují v konzumní společnosti. Myslí si o nich, že je zvládnou, ale často je nezvládnou. Je to dáno potřebou uplatnění, úspěchu, viditelných projevů úspěchu: mít nějaké fáro, moderní oblečení. Nebo když dítě přijde ze školy a řekne: „Všichni mají takové džíny a já je nemám.“ Tak rodiče podlehnou, jdou a koupí je, nebo mobil a další věci. Vždy je to nátlak konzumu na rodinu. A ta rodina si půjčí. Dluhy jsou neuvěřitelné, exekuce také. Zadlužení bývá většinou tohoto druhu.

Do zadlužení zpravidla nespadli lidé, kteří by neměli na samu základní existenci. Ale nemají na existenci, kterou vyžaduje jejich představa o úspěchu a o statusu. A to je strašně vážná věc, protože tohle vlastně nejde odnaučit. Reklama je založena na tom, že nejlepší jsou ti mladí, bohatí, úspěšní a tak dále. Pamatujete na slogan: Nevaž se, odvaž se? Jakýsi diktát konzumu je obecný. A toto je největší skupina chudých. Ti jsou nejvíce ohroženi, ačkoli jejich dluhy nemusí být nijak závratně vysoké, v průměru to má být snad kolem osmdesáti tisíc, ale strašlivě rostou. A jsme také u největšího zdroje bezdomovectví. Muž nemá práci, dříve či později nemají na to, na co byli zvyklí a ani na horší podmínky, jejich soužití už nemůže pokračovat a většinou to je muž, který bydliště opustí. A to se nezřídka stává za krátký čas, jakoby z ničeho nic!

O chudobě často rozhoduje region, v němž člověk nebo rodina bydlí. Jak se tohle promítá do jejich života?

Loni mi vyšla knížka Periferie, kraje, hodnoty. Je to o čtyřech nejchudších krajích u nás a analyzuji tam, nejen jak to v nich vypadá, ale také, jaké tam platí hodnoty. Jsou strašně veliké rozdíly. Ústí to je prostě beznaděj. Ta kaverna, která tam je, od Kadaně po Ústí, díra v zemi, to je prostě díra v lidských osudech. Tam došlo k takovým změnám, že ti lidé vůbec nechápou, co se to děje, a volí samozřejmě komunisty. Volí minulost, protože to je jediná jistota, kterou mají. Naopak perspektivu nemají žádnou. Lidí, kterých se to přímo dotklo, zase tolik není, ale atmosféra je taková, že poznamenala celý kraj. Jeden čtenář z té oblasti mi pak napsal: „Máte pravdu, ale u nás se i blbě krade. My ani krást v našem kraji neumíme, i ti zloději se nechají chytit.“ Ta nekvalifikovanost, ta beznaděj je vidět i na tomhle. Mezi regiony jsou naprosto zásadní rozdíly i v té chudobě. Ústecký, Karlovarský, Moravskoslezský kraj a pak vůbec nejhorší a málo frekventovaná je severní část Olomouckého kraje – Javornicko, Jesenicko, to je kraj sám pro sebe. Dřív patřil k Wroclawskému biskupství a jakoby to tak bylo pořád. Navíc je tam etnický maglajz. Lidé, stejně jako ti v Ústeckém kraji, nemají kořínky. Nemají nikde zázemí, jistoty. A jsme u problému, který je ve společnosti opravdu zásadní a promítá se do všeho, i do té chudoby. My jsme začali budovat demokratickou společnost – krásná věta – a zvrtlo se to. Ne, zvrtlo se to, zvrtli jsme to my, my si za to můžeme.

Čím a kdy jsme to pokazili, že dosavadní budování demokratické společnosti skončilo pro nezanedbatelnou skupinu chudobou?

Tady bych připomněl Dahrendorfovu knížku z roku 1991 o revoluci v Evropě, která je psána formou dopisu příteli do Varšavy. Světově proslulý sociolog v ní varuje, abychom si na změnu dali pozor. Abychom mohli dojít do otevřené společnosti, musíme splňovat tři fáze na sebe navazující. Říká tomu kroky. A popisuje je: za půl roku se dá napsat Ústava, to jde. Za dalších šest let je možné dát dohromady základy nové ekonomiky a nové politiky, to také jde. Ale aby se z lidí, kteří byli zvyklí za socialismu držet hubu a krok, stali občané, to chce šedesát let. A musí to být navzájem navazující. Když přeženete něco jako třeba tu ekonomičnost u nás, kdy – jak známo – ekonomové museli utíkat před právníky, tak není možné se spravedlností počítat. Když se tohle založí, tak místo občanské nebo otevřené společnosti vzniká anomická společnost, v níž přestávají platit pravidla a normy, společnost anomických lidí, kteří nemají zakořenění a jsou odsouzeni k tomu podléhat konformitě, například toho trhu.

Kde jsme po třiceti letech, tedy na půli cesty, na níž Ralf Dahrendorf upozorňoval?

V poslední době, ale to se netýká jenom nás, ale celého našeho druhu světa, lidé čekají na to, že to někdo zařídí. „Dejte mi hlas, dejte mi důvěru, já to zvládnu.“ Tady je máme v takové podobě ne moc viditelné na první pohled, ale máme! V Maďarsku je to horší, v Polsku také, o Rusku ani nemluvím, nebo ve Spojených státech. Mám v Americe kamarády, a když začal kandidovat tenhle pajdulák, co tam je teď prezidentem, tak jsem si s nimi psal, že to snad nemyslí vážně. „Ne, to nikdo nemyslí vážně, to není možné,“ psali mi. A pic kozu do vazu: a bylo to. Ze stejného důvodu. Většina lidí, nejenom chudých, má pocit, že se na ně ti mocní vykašlali, což je často pravda. To říkám jako objektivní skutečnost, k níž došlo, protože jsme se vykašlali na ostatní procesy té změny. Stalo se to ve všech liberálních společnostech. Je to jev, že si řežeme větev, na níž sedíme. Ale zpátky k té chudobě. Ten problém je hlubší a spočívá v tom, že čím dál méně lidí této společnosti je schopno zvládnout svou existenci, aniž by od ní utekli třeba k té konformitě, zábavě, drogám, k náhražkám, kompenzacím věcí. To je tak časté, že to vyvolává dojem, že je to tak rozdrobené, že to nelze uchopit. Na tom něco je. Ten chaos je samozřejmě součástí, ale není sám od sebe.

Snažily se některé vlády, které se tu za posledních 28 let vystřídaly, udělat něco pro chudé lidi nebo pro to, aby se mohli z chudoby vymanit?

Základ spočívá v tom, že skutečně se ti praštění ekonomové ujali vlády, a to bylo to nejsrozumitelnější, na co lidé slyšeli. Když si vzpomenete na rok 1992, kdy byly volby, což byla jedna z nemnoha chyb prezidenta Václava Havla, který chtěl, aby první vláda vzešlá ze svobodných voleb v roce 1990 vládla jen dva roky. A právě tehdy mělo jít o normální čtyřleté období, no a ekonomové se starali pouze o to, abychom prosperovali. Všechno mělo být založeno na neoliberálním principu: každý si za to může a každý má na to, aby uspěl, nebo neuspěl, a každý má na to, aby se uplatnil. To je heslo, které může zafungovat u těch, kteří jsou zvyklí takhle uvažovat. Na to byli zvyklí jediní lidé v tomto státě, a to ti, kteří uvažovali tzv. pragmaticky i za bolševika. Vítězi změny v roce 1989 jsou lidé, kteří byli konformní už s předchozím režimem. Ani nemuseli být v partaji, to bylo jedno. Znám spoustu lidí, kteří byli velmi bohatí, protože dělali na zakázkách pro partajníky, ale sami v partaji nebyli. A ti pak mohli kapitál okamžitě investovat a velice rychle zbohatli. Jinak to lidé neuměli. Kdo někdy něco dělal v ekonomice, ne v ekonomii, tak věděl, že tu nejsou lidé schopni manažersky fungovat v soukromých firmách. To nikdo neuměl. První podmínky pro to, aby vznikl trh, jsou podle Adama Smithe, že máte určeného vlastníka, že s tím umí zacházet a že drží slovo.

Proč se tedy zlobíte na ekonomy, kteří připravili privatizaci, a ta určila vlastníky?

Ale co to bylo za vlastníky? To byli nejčastěji zloději. A neuměli podnikat. A když uměli, tak jenom tím zlodějským způsobem. Ale hlavně se nedrželo slovo. To bylo úplně zapomenuté. Ten, kdo něčeho využil, tak to bylo v pořádku, od bank až po taxikáře, ten přístup byl naprosto jednostranný. Ekonomizace, člověk homo economicus byl kriteriálně jediný. Já jsem tehdy komunikoval s různými lidmi a znal jsem lidi, kteří na té privatizaci dělali a tam byla spousta lidí přesvědčena, že to, co není počitatelné, že neexistuje. Jednou jsem se dostal do debaty s nějakým chlapem, který šel později sedět za podvody, byla u toho jeho manželka, ale já jsem se jí nezeptal, jak je to s tím nepočitatelným mezi nimi, jestli to funguje, nebo nefunguje. Tohle je strašné zjednodušení, to neoliberální vidění světa, ten hayekovský komplex a tak dále. Jde o přístup, který je možný, ale musí být vyrovnávaný. Nejde o žádný trh s přívlastkem, ale o fakt, že život je bohatší, protože není jen v rovině ekonomie. A jakmile na tu společnost nasadíte psí hlavu, tak ta psí hlava dříve nebo později někoho pokouše. To tak je. Zárodek byl v tom, že my – myslím tím Občanské hnutí – jsme projeli volby v roce 1992.

Vy jste v letech 1991 až 92 vedl Republikové koordinační centrum Občanského hnutí, takže určitě víte, proč Občanské hnutí tehdy propadlo?

Nebyli jsme schopni do společnosti s komunistickými zvyklostmi dát informaci toho druhu, o které teď mluvím. Na to nikdo neslyšel. Zatímco když se jim řeklo: „Pamatujte sami na sebe, starejte se sami o sebe, všechno měřte penězi a říkejte, že jste pravicoví, a bude to dobré,“ tak tomu rozuměl každý. To bylo stejné jako za bolševika: starejte se sami o sebe, nekecejte nám do toho a říkejte, že jste pro socialismus, a bude to dobré. Každý tomu rozuměl. K tomu přidejte fakt, že Václav Klaus měl – právě pro své zjednodušené vidění světa a potřebu trvalého posilování svého ega naplňovanými ambicemi – tah na branku, to v každém případě. Byl velmi schopný, až na to, že on není člověk, on je mašinka, vůbec nemá lidská čidla. My jsme se ještě v dobách Občanského fóra strašně hádali v Auroře a říkali jsme, že svět není jenom tohle. Nemůžeme všechno ostatní přehlížet jako krajinu. No a pak byl Václav Klaus zvolen předsedou Občanského fóra těmi hochy Čermákem, Mackem a dalšími a bylo.

MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA

  • KDU-ČSL
  • originální osobnost, konečně,jako každý člověk
  • poslanec

Trochu jste mi utekl z původní otázky, jestli se některé vlády snažily lidem z chudoby pomoci. Našel byste nějakou?

Pochválil bych založení úřadů práce, kterého se ujal Milan Horálek blahé paměti, ministr práce v první české vládě, a založil je úplně jinak, než fungují dnes. Mnohem později za ministra Drábka došlo ke „zjednodušení administrativy“ tím, že se vše spojené se sociálními službami, nezaměstnaností, péčí o chudé a tak dále převedlo na úřady práce, a ty už vůbec nemají možnost dělat nějakou analýzu. Je to jen úřad, který trvale dbá na to, aby se naučil stále nové a nové předpisy, což mimochodem je jedna z katastrofických součástí péče o chudé lidi. To je dnes moc komplikované a ještě k tomu se občas stane, že v podstatě rozumný návrh nového zákonného předpisu zásahem jednoho poslance změní v katastrofální dopad právě na ty nejchudší: a sice, že obce mohou svou část nebo celou vyhlásit za sociálně vyloučenou, takže lidé, co se tam nastěhují, nemají nárok na příspěvek na bydlení. V podstatě se jen léčí následky. Celý systém sociální práce je cenný, ohromný, pomáhá, avšak není v něm téměř nic, co by vedlo lidi k tomu, aby se z toho dostali. Zabřednou do toho, jsou v tom, nakonec jim to vyhovuje, zvlášť některým. Nejde ani tak o to, aby měli odpovědnost. Jde o to spíš je postupně učit, že existuje také jiná varianta. A to se neděje. Ani v té sociální práci nejsou propracované nástroje na návrat do situace, kdy by lidé z dávek přešli na péči o sobe sama.

Dají se uvést konkrétní opatření, která by zmíněným skupinám do chudoby uvržených lidí pomohla se z ní dostat?

Tak jako jsou diferencované skupiny lidí, tak musí být diferencované nástroje Ale s tím se, bohužel, nepočítá. Naopak se počítá, že vše bude celostátní, univerzálně platné. Jedině u zdravotně postižených je diferencovaný přístup jakž takž vidět. Pokud jde třeba o ty Romáky, tak by se měly vzít v úvahu šedesátileté zkušenosti práce s romskou komunitou z Českého Krumlova. Začala se o ni starat jedna paní učitelka už někdy v padesátých letech. A už tehdy tam vznikla například Romská technická služba města a funguje dodnes. Došlo ke kombinaci péče, komunikace a učení se toho, aby vycházeli s penězi. Tehdy všechny okresy dostávaly kvóty Romů a na té Šumavě je šlo poslat ještě dál, když zlobili. A to posuzovali sami Romové. Kdo chtěl a pustil se do díla, tak byl vítán a pracoval. Jinak se všude jaksi počítá s tím, že „oni“ prostě dají pokoj. Že se ti „nepřizpůsobiví“ přizpůsobí. Copak to nedělají? Copak se nepřizpůsobují podmínkám, které mají nastavené pro svou existenci? Problém diferenciace je smrtelně vážný a dá se řešit jediným způsobem. A to, že se posune rozhodování a vzdělávání, jedno s druhým, co nejblíž k obcím. Ty nepotřebují další zákonné předpisy, ale potřebují větší prostor pro to, aby mohli to své „doma“ budovat.

Když už jste začal mluvit o romské komunitě, tak na to navážu dotazem, zda se mladší generace mohou vymanit ze stereotypu, v jakém často žijí jejich rodiče, kteří si na živobytí nevydělávají prací, ale dostávají na ně v sociálních dávkách?

To je nesmírně vážná záležitost. Prováděl jsem v Karlovarském a Ústeckém kraji výzkum, co chtějí mladí dělat po škole. Na učilištích se ukázalo přesně to, co říkáte. Existuje něco jako reprodukce sociálního a kulturního kapitálu. S tou reprodukcí můžete dělat jedinou věc, že zvítězí výchozí standard, protože dojde ke vzdělávání dospělých. Děje se to pomalu, nedůsledně, nahodile, rozdíly jsou čím dál větší, je to riskantní, protože tenze narůstá. Ale s tím se musí počítat. Nejmarkantnější je to u mladých z dětských domovů. V osmnácti odcházejí pryč a naprosto běžné je to, že končí na ulici, v kriminále, nebo mezi drogově závislými. Důvodem je to, že vůbec neumí fungovat jinak než v rámci dětského domova. Několikrát jsem se setkal s tím, když jim vychovatelé před odchodem dávali test, jak si představují rozpočet, aby vyšli s penězi. Byli přesvědčení, že když budou brát dávky, tak krásně vyjdou. Jeden kluk to všechno sepsal a vůbec tam neměl stravu. Tu měl přece vždycky zadarmo a vůbec ho nenapadlo, že za ni bude muset platit. Neumí nakupovat, neumí existovat v té nejzákladnější podobě, to je zoufalé. Je možné s nimi přímo pracovat a pak to jde. Ztuha, ale jde. Stát by měl opravdu brát ohled na ty krajní podoby.

Jak by se dalo pomoci v oblasti vzdělávání?

Já se vzděláním dost zabývám a znám lidi, kteří se jím zabývají ještě víc. Mimořádně si vážím některých pedagogů, například Ondřeje Hausenblase. Svého času dal dohromady spolek, který se jmenoval Přátelé angažovaného učení, kde se scházeli kantoři, kteří s tímhle chtěli něco dělat. Nedávno jsem ho potkal a ptal jsem se ho, co s pedagogickými fakultami, kde je kořen toho, jak jsou učitelé sami vychováváni k výchově dětí. A on na to: „Semtex. Nic jiného nepřichází v úvahu.“ Je to krajní a zoufalé vyjádření. A k některým školám nespravedlivé, ale do jisté míry to zobrazuje stav, v němž se nacházejí někteří právě o změnu usilující pedagogové. Ostatně nejen oni. Problémem je navazování a propojování nejen konzervativního přístupu, ale také respektujícího diference při výuce kantorů. Matiku se učí každý, ale žít se neučí nikdo. Ve škole se často nepočítá s něčím takovým, jako je učit se žít. Život je třeba se učit, ne být v té konformní slupce a běhat jako veverka v bubínku. A to kantoři často dělají. To jsou kořeny, které jsou samozřejmě hlubší. Jde o to, že když tohle lidé nezvládnou, tak nezvládnou sebe. První podmínka, aby nebyl chudý, je, aby se v sobě jakž takž vyznal. Tím neříkám, že ti, co jsou bohatí, se v sobě vyznají.

Je to konzervace situace, lidé jsou naučeni, aby fungovali způsobem, který je z toho nikdy nedostane ven. Pro bezdomovce je dnes vlastně nejlepší řešení, aby umřel, dlouhodobá nemocnost je těžko představitelná. Zdravotnictví sice musí ošetřit každého podle zákona, ale zkuste se podívat do Nemocnice Na Františku, jak to chodí. A to je špitál, který se snaží pomoci! Nemocnice na to nejsou ani vybavené. Nemají je ani kde odvšivit a podobně.

Ruku v ruce s chudobou jdou exekuce. Lidé nemají čím zaplatit a končí to exekucemi. Co si myslíte o novele insolvenčního zákona, která však podle kritiků předkladatele ministra spravedlnosti Roberta Pelikána podporuje neplacení dluhů a poškozuje věřitele? Nepovede to k ještě větší nezodpovědnosti při půjčování a splácení, respektive nesplácení dluhů?

Nemám na to vyhraněný názor. Znám lidi, kteří ty dluhy zkoumají, a ti říkají, že to řešení není, že je potřeba pracovat jiným způsobem. Ne žádným obecným – konečným – předpisem, nýbrž předpisem, který by řekl, že s každým tím člověkem je zapotřebí připravovat jakýsi splátkový kalendář. Většina lidí, co v tom lítají, mají dluhy skutečně jen dvacet třicet tisíc, což jsou částky, které kdyby se neúročily šíleným způsobem, tak by bylo možné je v rozumné době splatit. Ale to by chtělo mít dost významnou novou sociální službu těch vyjednávajících a řešících tu situaci. Stejně jako regulaci exekucí a těch lumpáren spojených s lichvou. Když někdo stanoví vysoký úrok, tak to je lichva, a ta je trestná. A slyšel jste někdy, že by byl nějaký lichvář potrestán? Zase je to absurdní, protože se nepočítá s diferenciací, nepočítá se s tím, že lidé jsou různí, že je třeba brát případ od případu a s těmi lidmi pracovat. To prostě jinak nejde. Mám rád slogan „Učit se svobodě“, to je vlastně kořen všeho. Zkušenost je ale nesdělitelná, a když k té situaci – zadlužení – dojde, je třeba z ní pomoci ven, a ne ji prohlubovat. Vím o neziskovkách, které to dělají. A dělají to dobře.

Proč si myslíte, že i přes silný ekonomický růst vzrostl v minulém roce počet lidí v exekuci, a to na 863 tisíc?

Jsou oblasti, kde lidé ani nevycházejí, pokud jde o nezbytné platby pro základní životní potřeby. Jsou lidé, byť se sociálními dávkami, kteří nemohou žít bez zadlužení. Nevycházejí s normálním chodem domácnosti. Existuje nějaká instituce, která provádí analýzy příjmových možností, na nichž se ukázalo, že žena sama se dvěma dětmi, která má příspěvek na bydlení, dokonce dostává výživné, má i zaměstnání, prostě nemůže vyjít. Musí si pořád půjčovat na běžný provoz. Pak tam jsou samozřejmě půjčky na dovolené. Moje velmi blízká příbuzná třeba dělá dluhy tím, že chce udělat lidem radost. A to potřebuje, aby si nepřipadala v rodině i sama před sebou jako outsider. Na Vánoce si půjčuje, kde se dá, a nakoupí dárky. Nestíhá to splácet, ale ví, že to za ni někdo zaplatí. Chce být respektovaná, má svůj způsob, jak projevuje svoji relevanci.

Kde stát nejvíce chybuje při snaze pomáhat chudým?

Chybou je ochranitelský přístup. Problém spočívá v tom, že se v sociální práci nevytvářejí nástroje, nebo jen velmi málo, které by vedly k tomu, aby se lidé z té situace sami dostávali. Nemyslím nátlak, i když trochu taky. Měla by se provádět kontrola v těch Chanovech a tak, jestli mámy posílají děti do školy. To je elementární příklad. Ten vtip té kombinace je v tom: „Já ti pomůžu, ale taky se sebou něco dělej.“ To je velmi obtížné, ale jsou oblasti, kde se to daří. Při jednom výzkumu mi kluk v Sokolově, když jsem se ho ptal, co bude dělat po škole, řekl: „Co by? Půjdu na pracák. Kdybych nešel, táta by mě zabil.“ Tak jsem se ho zeptal proč a on mi to takhle vysvětlil: „Za prvé dostanu peníze. Za druhé, kdybych na pracák nešel, tak mě jako cikána nikdo nezaměstná. Protože zaměstnavatel má za to, že vezme někoho z pracáku, odměnu. Vezme mě na tři měsíce, neuzavře se mnou smlouvu, po třech měsících mě vyhodí a pak může vzít dalšího. On na tom vydělá, já existuju a je dobře.“ A to je podle předpisů. Měl to spočtené a říkal, že by ho táta zabil, kdyby to narušil, že by byl sám proti sobě a proti rodině taky. On vlastně nevidí jinou variantu než tuhle. Vida, jak je to přizpůsobivý občan!

Když se loni diskutovalo uzákonění zálohovaného výživného, doporučil tehdejší vicepremiér Pavel Bělobrádek samoživitelkám, které jsou ohroženy chudobou, že si musí najít jiného chlapa. Sice se za svůj výrok později omluvil, ale k zamyšlení určitě jsou jeho slova o tom, že rozpad rodin je z velké části dán i tím, že je tu poměrně robustní sociální systém. Dá se najít míra toho, jak by stát měl pomáhat osamělým matkám, ale zároveň nepodporoval ty, které by to chtěly zneužívat?

Zase je to velmi různé. Když je jedno pravidlo, tak to nemůže fungovat. Znám rodiny, kde je to finta, ale i ty, kde jsou maminky zoufalé, protože táta neplatí a situace je k uzoufání. Je to ale zase záležitost, která by měla být možností obce diferencovat podle toho, jak tu situaci vidí. Není to o šmírování, ale znalosti reálné situace. Měl jsem sousedku, která žila s nějakým mužem, ale po mně chtěla potvrdit, že tam bydlí sama s dítětem. Já jí říkal: „Milá paní, já vám ho dám, ale na dva roky, měla to nějak datované, pak už ne.“ Víc by mi v tomto směru vadilo přehnání ekonomického pohledu za každou cenu. Pan Babiš řekne, že bude řídit stát jako firmu, ale základem firmy je tvořit zisk. A copak úkolem státu je tvořit zisk?

Na druhou stranu, copak v minulém volebním období za koaliční vlády, v níž byl Andrej Babiš ministrem financí, nebylo chudým lépe než v dobách kabinetu Petra Nečase, kdy lidé vyšli na náměstí protestovat proti krokům ministrů Miroslava Kalouska a Jaromíra Drábka?

Ale to není Babišova zásluha. To je zásluha socanů, že to všechno protlačili. Ve volbách prohráli, protože jsou vnitřně nesourodí a navyklí na funkce, a také Sobotka udělal chybu: sáhl po Babišovi pozdě. Kdyby po něm sáhl o rok dříve, tak by výsledek voleb byl možná jiný.

A jsme zase u zásadního problému. I pro chudobu. Když se objeví někdo, kdo řekne: „Nechte to na mně, my budeme makat a vy se budete mít dobře,“ tak je to zřetelný ukazatel ke katastrofě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Babišův kandidát, zablokovaný na Facebooku, prozradil, co chce udělat lidem z ČT

11:48 Babišův kandidát, zablokovaný na Facebooku, prozradil, co chce udělat lidem z ČT

ROZHOVOR Česká televize dlouhodobě neplní úkoly, které jí ukládá zákon, a místo toho je hlásnou trou…