Západní oligarchie nás vede k socialismu, Rusko se poučilo. Po válce se zbytečně ustupovalo Stalinovi. Badatel z ÚSTRu Čvančara vyváženě o historii i dnešku

Nedávno proběhla vernisáž výstavy „Voláme všechny Čechy!“. O co jde?

Začínají oslavy a připomínky sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Evropě. Při této příležitosti jsem měl tu čest spolupracovat na několika výstavách na téma Květnového povstání. A v těchto dnech rovněž vyšla menší obrazová publikace „Voláme všechny Čechy!“. Jsem z rodiny filmařů, tak většinu svých knížek vytvářím jako filmové drama, svým způsobem biograf. Co se týče obsahu, píši systémem „padni, komu padni!“ Zajímají mě více osudy obyčejných lidí, vojáků, vlastenců a tak dále.

Podle některých politiků a publicistů, když Rudá armáda osvobozovala Československo, začala i s jeho okupací. Co vy na to?

Osobně bych podíl Rudé armády na osvobození od nacismu nikdy nezpochybňoval. Obyčejní vojáci přinášeli nesmírné oběti. Přitom, jak mám od veteránů potvrzeno, mnozí sovětští vojáci se svým vlastním režimem nesouhlasili. Jinou věcí je Stalinova, respektive tehdejší sovětská politika. A je také pravdou, že západní Spojenci, zejména americký prezident Franklin Delano Roosevelt plnil většinu Stalinových územních požadavků až příliš ochotně. Stalinovi ustupoval snad ve všem. Podle mě je třeba rozlišovat. Na jednu stranu politiku, na druhou stranu nesmírnou oběť obyčejných sovětských vojáků. Ať si říká, kdo chce, co chce, Rudá armáda osvobodila ke konci druhé světové války devadesát procent území Československa. Padlo na sto čtyřicet čtyři tisíc rudoarmějců. Konkrétně 9. května 1945 padlo v Praze třicet sovětských vojáků a celkově v Praze a okolí na pět set vojáků. Takže, ke škodě většiny těchto obětí, díky zákulisním velmocenským machinacím, pojem „osvobození Československa Sovětskou armádou“ vyústil v jakési Pyrrhovo vítězství… Na dlouhých čtyřicet roků získal poněkud nahořklý význam.

Jsou ještě vůbec v historii druhé světové války nějaká bílá místa, tedy věci, o kterých se skoro neví?

Samozřejmě, existují mnohá bílá místa, například dosud neobjevené či utajované dokumenty. Čím jsem starší, tím více si ale kladu otázky, zda jsme z toho „objevování bílých míst“ vůbec nějak poučitelní. Někdy mám pocit, že se v historii pohybujeme pouze v jakémsi obecně bludném kruhu. O historii sledujeme televizní dokumenty, vychází řada výborných knih, přichází bezmála uragán oslav konce války. Proč to všechno děláme? Jistě, abychom nezapomněli. Ale my zapomínáme! Bojíme se pojmenovat zločiny a pojmenovat zločince. Vezměte si například zločince z doby komunismu – krutého vyšetřovatele Miroslava Picha-Tůmu nebo prokurátora Karla Vaše. Nic se jim nestalo. Na oběti statisíců nejlepších Čechů z doby nacismu a komunismu přece nesmíme zapomenout, i když se o to dnes mnoho lidí snaží. Už jsem někde řekl, že pokud zapomeneme, budeme osudem předurčeni k tomu, abychom zažili to samé. Bílá místa spatřuji v detailech a v tom, že jako společnost jsme nepoučitelní.

Co byste tedy na válečné téma ještě rád zpracoval?

Těžko lze pojmenovat zlo, když je pořádně nezrentgenujeme. Rád hledám příčiny, abych pochopil důsledky. Nyní mám tu čest spolupracovat s předním historikem Milanem Haunerem. Je profesorem na americké univerzitě ve Wisconinu. Je autorem řady knih a mnoha odborných článků zabývajících se historií a současnými mezinárodními vztahy. A také autorem pozoruhodné knihy Hitler A Chronology of his Life and Time, což je jakýsi Hitlerův životopis „den po dni“. Vyšla v Anglii, tuším v roce 1983. Spolupracuji na přepracovaném a doplněném vydání této faktografické knihy, která by měla vyjít ve vydavatelství Toužimský a Moravec. Zatím je její pracovní název Hitler – Obrazový průvodce životem. Z mnoha zajímavého a objevného v této knize uvedu například, že profesor Hauner považuje rok 1919 v Hitlerově životě za zlomový, kdy u něj došlo k proměně z pouhého německého patriota na fanatického nacionalistického vůdce.

Jsou tedy ještě bílá místa v životě Adolfa Hitlera?

Ano, existují mnohá. Navíc v knize se objevuje řada souvislostí a okolností souvisejících s Hitlerem a Čechy. Já jsem byl například před časem překvapen, že Hitler namaloval severomoravské město Štramberk. Navzdory šmahem odmítavým názorům musím uznat, že některé jeho akvarely, zvláště budovy, krajiny, dosvědčují Hitlerův talent. Čím to, že z nadějného umělce vyroste jeden z největších zločinců světa? Několikrát jsem navštívil dům v ulici Petunienweg 133 v Berlíně-Neuköllnu, kde donedávna žil Rochus Misch, mimořádný svědek. Pro mě bylo důležité, že od roku 1939 až do května 1945 byl příslušníkem Hitlerovy osobní stráže, tedy takzvaného Begleitkommanda. Zažil mnoho, a vzhledem k pokročilému věku neměl již Misch co tajit. Pochopitelně mě nejvíce zajímalo, jaký byl Hitler v soukromí. A ani mě vlastně nepřekvapilo Mischovo líčení, že v soukromí byl Hitler zdvořilým a okouzlujícím společníkem, skvělým vypravěčem, jenž dokázal vyčarovat úsměvy žen. Věřím, že uměl být galantní k ženám, laskavý k dětem. Víme, že měl rád zvířata, vyznával vegetariánství. Byl charismatickou osobností s darem hypnoticky si podřizovat masy. Ale tady veškeré klady končí! Hitler oblékl Němce do uniforem, začal měnit svět a pravil: „Když jde o Němce, neznám žádnou objektivitu!“ Jaké to všechno mělo důsledky, již víme. Myslím si, že bychom si proto měli dávat dobrý pozor hlavně na dnešní ideology, fanatiky a psychopaty. I na pouhé komunální politiky a jejich konjukturální gesta. Například, před třemi roky radnice v rakouském Leondingu nechala zlikvidovat hrob Hitlerových rodičů. Odůvodnili to tím, že z těchto a dalších míst by si udělali poutní místo neonacisté. Ponechme stranou, že když se někdo chce scházet, bude se scházet tak jako tak. Ale nechápu, proč se takto mstít na rodičích, pravda jednoho z největších zločinců. Ale přece víme, že malý Adolf vůbec nevycházel s otcem. Prostě si myslím, že za tohle rodiče nemohou. Co se týče mě, boření a znesvěcování jakéhokoliv hrobu, tendence „vykopat, spálit či všelijak zničit“ považuji za odporný hyenismus, za důsledek mravního úpadku společnosti. Ať páni radní přestanou „páchat dobro“ a nehrají si na demokraty. Pro mě podobné činy rozhodně bohulibé nejsou.

Myslíte si, že jsme se z minulosti poučili?

Obávám se, že moc ne. Všiml jsem si, že mnozí lidé u nás stále žijí v jakémsi paradigmatu konzervativního západu a levicového východu. Nestačili si všimnout, že tento model již řadu let neplatí. Svět se zkrátka přepóloval. Myslím, že současné Rusko se z neblahých chyb komunismu poučilo. Naopak Spojené státy americké a Evropská unie dnes razí zcela opačnou politiku a hodnoty, než v době vlády Ronalda Reagana. S jistou nadsázkou bych řekl, že to, co prosazuje současná západní politika, je často jen to, co kdysi prosazovali komunisté. Prostě vládnoucí washingtonsko-bruselská nadnárodní oligarchie nám sem směle do života zavádí opět socialismus, jehož jsem si myslel, že jsme se konečně zbavili. Pamatujete na písničku Pepy Nose? „Kdo jde pořád doleva, voctne se vpravo, kdo jde pořád doprava, přijde nalevo. Protože kulatá, Země je kulatá je-je-je-je kulatá“. Na druhé straně je pravda, že z Ruska, zejména v oblasti lidských práv, sem nikdy nic moc pozitivního nepřišlo. O to více bychom si měli zachovávat zdravý rozum a nepodléhat různým fanatikům, neřkuli psychopatům, zatemňujícím zdravý rozum.

I zde v Čechách a na Moravě máme v tomto smyslu dost másla na hlavě. Vezměte například zničení památníku maršála Kurta von Schwerina z let 1757 a celého vojenského historického hřbitova v pražských Štěrboholech, přejmenování ulic, bourání soch Masaryka a Beneše, neřku-li Stalina, přemisťování ostatků Jana Palacha v časech „normalizačních“, přemalování smíchovského tanku na růžovo v roce 1991, nebo hysterii a až směšné dohadování o tom, zda bratři Mašínové byli hrdinové, nebo vrazi. Prostě na tohle jsme machři.

V souvislosti z předchozími historickými tématy, teď jedna otázka ze současnosti: Co si myslíte o průjezdu ruských motorkářů?

Já nejsem žádný politolog, ale myslím, že to je všechno zatím jen taková hra, související spíš s jakousi propagandistickou válkou. Jsem toho názoru, že pravým smyslem nebo cílem podobných jízd je zkouška jakéhosi lakmusového papírku ve smyslu – co to udělá?! Polsko průjezd ruských motorkářů z klubu Noční vlci přes své území zakázalo. U nás několik politiků a celebrit usiluje o totéž. Já tento průjezd považuji za celkem bezvýznamný, a že se kolem toho dělá mnoho povyku, považuji za neadekvátní. Asi se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale můj názor – pokud ruští motorkáři jízdu chápou jen jako vzpomínkovou cestu k uctění památky padlých, nespočetných lidských a materiálních obětí, pak proti tomu nelze celkem nic namítat.

Co chystáte dále?

Asi vás trochu překvapím, nezabývám se pouze historií druhé světové války. Spolu s mým starším bratrem Miroslavem jsme před časem vydali obsáhlou knihu Zaniklý svět stříbrných pláten, mapující historii pražských biografů. Vyšla v nakladatelství Academia. V témže nakladatelství vyjde v příštím roce obdobně rozsáhlá studie o evropském turné největší světové jezdecké revue Wild West Show pod názvem Když u nás byl Buffalo Bill.