Nedávno  proběhla vernisáž výstavy „Voláme všechny Čechy!“.  O co jde?

Začínají oslavy a připomínky sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Evropě. Při této příležitosti jsem měl tu čest spolupracovat na několika výstavách na téma Květnového povstání. A v těchto dnech rovněž vyšla menší obrazová publikace „Voláme všechny Čechy!“.  Jsem z rodiny filmařů, tak většinu svých knížek vytvářím jako filmové drama, svým způsobem biograf. Co se týče obsahu, píši systémem „padni, komu padni!“ Zajímají mě více osudy obyčejných lidí, vojáků, vlastenců a tak dále. 

Podle některých politiků a publicistů, když Rudá armáda osvobozovala Československo, začala i s jeho okupací. Co vy na to?

Osobně bych podíl Rudé armády na osvobození od nacismu nikdy nezpochybňoval. Obyčejní vojáci přinášeli nesmírné oběti. Přitom, jak mám od veteránů potvrzeno, mnozí sovětští vojáci se svým vlastním režimem nesouhlasili. Jinou věcí je Stalinova, respektive tehdejší sovětská politika. A je také pravdou, že západní Spojenci, zejména americký prezident Franklin Delano Roosevelt plnil většinu Stalinových územních požadavků až příliš ochotně. Stalinovi ustupoval snad ve všem. Podle mě je třeba rozlišovat. Na jednu stranu politiku, na druhou stranu nesmírnou oběť obyčejných sovětských vojáků. Ať si říká, kdo chce, co chce, Rudá armáda osvobodila ke konci druhé světové války devadesát procent území Československa. Padlo na sto čtyřicet čtyři tisíc rudoarmějců. Konkrétně 9. května 1945 padlo v Praze třicet sovětských vojáků a celkově v Praze a okolí na pět set vojáků. Takže, ke škodě většiny těchto obětí, díky zákulisním velmocenským machinacím, pojem „osvobození Československa Sovětskou armádou“ vyústil v jakési Pyrrhovo vítězství… Na dlouhých čtyřicet roků získal poněkud nahořklý význam.