21.srpen 1968 pamatuji jen z vyprávění mého dědy.

Ale podle něho, který zažil druhou světovou válku i padesátá léta, to byl nejhorší den českého národa.

V roce 1968 ještě žilo mnoho pamětníků první republiky, svobody, demokracie, byli připraveni znovu začít podnikat, ideály první republiky byly v nich. Společnost byla jak natlakovaný papiňák - lidi věřili, cítili možnost změny, měli plno energie a ideálů, stačilo tu energii uvolnit. Jaro, léto.

Po druhé světové válce, kdy bylo vcelku jasné rozdělení na MY a ONI, po padesátých létech, které byly šílené, ale čitelné, ale přišla normalizace, která rozložila hodnoty, pojmy, učila přetvářce, šířila strach, nejistotu, likvidovala jinakost, možnost úspěchu, potírala vzdělanost, ničila elity, ohýbala páteře. Z jasného rozdělení na MY a ONI zůstalo zasmrádlé všudypřítomné podezření a podezírání. A rezignace.