Pivoňka Vaňková (STAN): Systém nemá trestat snahu

Tak krásné dobré ráno, kolegyně, kolegové. Tak já bych se ráda za klub Starostů vyjádřila k tomuto tisku, který dnes máme ve třetím čtení, řekla naše stanovisko a ještě se krátce zmínila i o pozměňovacích návrzích, které předkládáme. A i když jsme připraveni celý tento tisk podpořit, protože navýšení rodičovského příspěvku je potřeba, tak k tomu máme několik připomínek, a chtěla bych vás závěrem své řeči tedy požádat o jejich podporu.

Společným cílem těchto pozměňovacích návrhů je hlavně to, aby rodina a sociální politika odpovídala skutečnému životu českých domácností. Rodina dnes nemá jednu podobu; je to úplná rodina, je to samoživitelka, která ráno odvádí dítě do školky a odpoledne běží z práce, aby stihla vyzvednutí, je to samoživitel, který se snaží zvládnout péči, práci i účty, jsou to nesezdaní rodiče, kteří mají úplně stejné náklady na děti jako manželé, je to vícegenerační domácnost, kde spolu žijí rodiče, děti i prarodiče, je to rodič, který po narození dítěte se nechce odtrhnout od práce úplně, ale chce se vracet postupně, třeba na pár hodin týdně. A právě na tyto lidi musí zákon myslet. Stát nesmí pomáhat jen těm, kteří se vejdou do jedné úřední škatulky. Musí umět rozlišit, kdo skutečně pečuje, kdo pracuje, kdo se snaží postavit na vlastní nohy a kde opravdu hrozí chudoba dětí. Proto předkládáme šest pozměňovacích návrhů. Některé se týkají rodičovského příspěvku, jiné parametrů nové dávky státní sociální pomoci, tedy takzvané superdávky. Všechny ale spojuje jeden princip. Systém nemá trestat snahu, nemá trestat péči, nemá trestat práci a nemá dopouštět, aby na nesmyslně nastavená pravidla doplácely děti.

Začnu tedy rodičovským příspěvkem. První náš návrh ruší limit 120 hodin měsíčně pro docházku dětí mladších dvou let do dětské skupiny nebo mateřské školky při pobírání rodičovského příspěvku. Tento limit považujeme za přežitý a v praxi často nesmyslný. Rodiče nemají běhat se stopkami a hlídat, jestli jejich dítě bylo v dětské skupině ještě v povoleném limitu nebo už pár hodin navíc. A péče o dítě přece nevypadá jen tak, že je rodič 24 hodin denně doma. Péče může znamenat i to, že rodič dítě ráno odvede do dětské skupiny, jde na částečný úvazek do práce, odpoledne se vrátí a dál se o dítě stará. V této zemi dlouho mluvíme o slaďování rodinného a pracovního života. Mluvíme o flexibilních úvazcích. Mluvíme o tom, že rodiče malých dětí, zejména ženy, nemají být vytlačováni z trhu práce. Ale pokud vedle toho držíme pravidla, která rodičům prakticky říkají: pozor, nesmíte využít péči o dítě příliš, jinak přijdete o podporu, pak jdeme sami proti tomu, co tvrdíme.

Co se týká výše rodičovského příspěvku, my jsme už několik měsíců zpátky navrhovali jeho navýšení, ale také jsme navrhovali to, aby byl pravidelně valorizován. To je věc, za kterou si opravdu stojíme a je pro nás důležité, aby tato podpora, která se bude pravidelně řešit valorizačním mechanismem, nebyla zpolitizovaná, aby nebyla vystavená neustálým dohadům, pro koho se rodičovský příspěvek navýší, pro koho, od jakého data a o kolik.

Další naše pozměňovací návrhy se týkají superdávky, nové dávky státní sociální podpory, kde se chceme zaměřit zejména na to, aby byla superdávka nastavená spravedlivě. Považujeme proto za naprosto zásadní, aby byla nastavena tak, že nebude vytvářet hlavně nespravedlnost vůči dětem a nebude trestat domácnosti, které se snaží.

První návrh v této oblasti se týká bonusu na dítě. Navrhujeme, aby všechny děti v domácnostech s velmi nízkými příjmy měly stejný bonus 1 000 korun měsíčně. Protože dnes může vzniknout paradoxní situace, kdy dítě v úplně nejchudší domácnosti dostane nižší podporu, než dítě v domácnosti, která má o něco vyšší příjem, a to je podle nás špatně.

Další náš pozměňovací návrh se týká pracovní aktivity dospělých členů domácnosti a jejího dopadu na podporu dítěte. Chceme zabránit tomu, aby dítě přišlo o podporu kvůli pracovní situaci jiného dospělého v domácnosti, kterou jeho rodiče nemohou reálně ovlivnit.

Představme si domácnost, kde kromě rodičů a dětí žije také prarodič, dospělý sourozenec nebo jiní příbuzní. Rodiče se starají, pracují, plní své povinnosti, ale kvůli situaci další dospělé osoby může být ohrožena podpora dítěte. To podle nás není správné. Dítě nemá být rukojmí pracovního postavení někoho, koho samo nemůže ovlivnit a koho často nemohou ovlivnit ani jeho rodiče.

Třetí oblast je oddlužení. Tady jde o princip, který by měl být naprosto samozřejmý. Člověk, který pracuje a poctivě splácí své dluhy, nesmí být trestán za to, že si legálně vydělává víc. Dnes se ale v praxi může stát, že systém při posuzování nároku na pomoc počítá s příjmem, který člověk fakticky nemá k dispozici, protože část jeho výdělku odchází na splátky v oddlužení. Výsledek může být absurdní – člověk pracuje víc, vydělává víc, splácí víc, tedy dělá přesně to, co po něm jako společnost chceme, ale v reálném životě mu může zůstat méně peněz na domácnost, na děti a na základní potřeby. A to je špatně.

Další návrh se týká nízkopříjmových živnostníků. Současné nastavení podle nás nedostatečně zohledňuje realitu drobného podnikání. Stát dnes v některých případech pracuje s fikcí příjmů 30 000 korun čistého měsíčně. Jenže pro řadu drobných OSVČ je tato částka zcela mimo realitu. Ne každý živnostník je člověk s vysokými příjmy. Mnozí malí podnikatelé mají příjmy nepravidelné, sezonní, kolísavé. Jeden měsíc zakázky jsou, druhý nejsou. Někdo podniká při péči o děti, někdo se snaží udržet malou službu na venkově, někdo má náklady, které tabulka prostě nevidí. Pokud takovému člověku stát automaticky započítá příjem, který ve skutečnosti nemá, může ho tím připravit o pomoc, na kterou by při férovějším posouzení dosáhl.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, celý tento balík návrhů nestojí na složité ideologii, stojí na jednoduché zkušenosti ze života. Takže vás prosím o podporu těchto pozměňovacích návrhů, protože jsme připraveni podpořit zákon jako celek. Děkuji.