Neustále se nám připisuje nějaká historická dědičná vina za vyhnání sudetských Němců a za násilnosti a nespravedlivé zacházení s Němci těsně po válce. Pokud se však přijme dnes, po tolika letech nějaká vina, je to vlastně cesta k přijetí pokání, jehož součástí by asi měl být vřelý a pozitivní postoj k chystanému sudetoněmeckému sjezdu v Brně. Jestliže je ale na jedné straně pokání, na druhé straně je nárok. To je podle mě hlavním motivem setkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně: my jsme ti špatní, a kdo se ozve a vyjádří jakýkoliv nesouhlas, byť i zcela racionální*, je ještě horší. Dalším důležitým kontextem kromě umělého vytvoření něčeho, co lze označit za vlnu nesnášenlivosti a čecháčkovského nacionalismu, je nepochybně a vlastně paradoxně pangermánství. Je to setkání organizace, která historicky staví nejen na rozbití tehdejšího Československa, ale nevyhnutelně i na tématu přimknutí se ke svému širšímu domovu, k Německu. A není vůbec divu, že ti, kteří tak útočně vystupují proti těm, jimž se setkání Sudeťáků nelíbí, se vesměs rekrutují z řad nadšených europeistů. Zapřemýšlejte nad kořeny evropské integrace a možná vám to dojde.