Neustále se nám připisuje nějaká historická dědičná vina za vyhnání sudetských Němců a za násilnosti a nespravedlivé zacházení s Němci těsně po válce. Pokud se však přijme dnes, po tolika letech nějaká vina, je to vlastně cesta k přijetí pokání, jehož součástí by asi měl být vřelý a pozitivní postoj k chystanému sudetoněmeckému sjezdu v Brně. Jestliže je ale na jedné straně pokání, na druhé straně je nárok. To je podle mě hlavním motivem setkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně: my jsme ti špatní, a kdo se ozve a vyjádří jakýkoliv nesouhlas, byť i zcela racionální*, je ještě horší. Dalším důležitým kontextem kromě umělého vytvoření něčeho, co lze označit za vlnu nesnášenlivosti a čecháčkovského nacionalismu, je nepochybně a vlastně paradoxně pangermánství. Je to setkání organizace, která historicky staví nejen na rozbití tehdejšího Československa, ale nevyhnutelně i na tématu přimknutí se ke svému širšímu domovu, k Německu. A není vůbec divu, že ti, kteří tak útočně vystupují proti těm, jimž se setkání Sudeťáků nelíbí, se vesměs rekrutují z řad nadšených europeistů. Zapřemýšlejte nad kořeny evropské integrace a možná vám to dojde.

Psali jsme:

Z uzavřených dolů rezervace a z orné půdy průmyslové zóny. Hynek Beran líčí jednání u Mrázové

Okamura šel k památníku s mikrofonem u úst. „Ti dva redaktoři nemají žádnou pietu“

Hanebné, odsoudil senátní výbor stanovisko k landsmanšaftu. Vystrčil pojede do Brna

Zeman, Bohdalová, Slováček. Hvězdná autogramiáda dnes v Praze