Ivetu totiž nechali osudu její blízcí. Iveta už měla být dávno omezena ve svéprávnosti na návrh kohokoliv z rodiny. Ostuda? Ne. Jediná cesta k její záchraně. Chtělo to totiž zachránit ji proti její vůli. Když za to nestála těm mužům, kteří se s ní vystavovali v novinách a vytvářeli zejména pro ni zdání něčeho fungujícího a hojili si své vlastní ego, měla za to stát rodině – matce, sestře, bratrovi.

Přemýšlela jsem, co bych dělala jako matka nebo sestra, kdybych viděla blízkého člověka s takovým zoufalstvím v očích, opilého, s modřinami, neartikulujího. Nic? Ani náhodou. I kdybych ji měla dovléct k soudu, nasadit na ni znalce, a chtít, aby jí soud omezil svéprávnost. Abych mohla rozhodovat za ni. Sebrala bych ji těm pijavicím a hyenám, které klidně prohlásí, že ji „zabijí“. Zavřela bych ji ve Frenšátě na rodinnou zahradu, vyhnala ji na kopce, přinutila žít bez bulváru, a zmobilizovala všechny, kteří jí mohou pomoci. Syna, skutečné přátele… Grilovala bych s ní, dívala se na filmy, a doufala v zázrak.

Mohlo by se to podařit – vrátit Ivetu do Frenštátu, do normálního života. A kdyby ne – měla bych čisté svědomí. To nyní nemůže mít žádný, kdo toto mohl udělat a škrtnout život, který poslední roky žila. Čisté svědomí nemůže mít ani Ladislav Štaidl – musel ji znát, musel vědět, jaká je křehule, ale nebránilo mu to, z uražené mužské ješitnosti, přihlížet jejímu pádu, a často k němu přisadit. Opustila jsi mne? Zdechni.