Slavíme 800 let české státnosti dané Zlatou bulou sicilskou. Myslíte, že by se tehdejším zakladatelům zamlouvalo dnešní uspořádání, dnešní stav země?

Každé státnosti dávají tvar tři faktory: obyvatelovo, území a suverenita. Otázku obyvatelstva v případě české státnosti vyřešil příchod Slovanů – tedy alespoň v zásadě vyřešil. Hranice zemí Koruny české vymezila Zlatá bula Karla IV.  No a suverenitu ve smyslu státnické svobody a nezávislosti přinesla de jure právě Zlatá bula sicilská. Podle některých autorů tuto suverenitu si česká státnost uchovala i po Bílé hoře, kdy jejím nositelem zůstaly zemské sněmy. O její právní podobu jsme přišli snad jen v dobách nacistické okupace.

Suverenita v klasickém pojetí se v procesech globalizace a integrace mění. U malých států je přirozeně rozleptávána – například tím, že Česko není jediným zdrojem práva, platném na našem území. Druhým rozměrem suverenity by měla být nezávislá zahraniční politika. Kdo viděl prohlášení ministra zahraničních věcí minulý týden, podle něhož Česko vyšle protichemickou jednotku do Sýrie, tedy proti vládě státu, s nímž má diplomatické styky, viděl, že zahraniční politika se v rukou některých státníků změnila na servilní podlézání Velkému bratrovi. Suverenita znamená odpovědné vymezení národních zájmů. Proto jsem přesvědčen, že hrdým Přemyslovcům, kteří sahali po císařské koruně, by se dnešní stav rozhodně nelíbil.

Chová se podle Vás vláda státnicky – ať už pokud jde o její úsilí setrvat ve vládních křeslech za každou cenu, nebo o církevní restituce, či personální šachy – například kauzy bleskových změn v případě policejního prezidenta Petra Lessyho nebo ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila?